#RunEveryDay

Došlap

_DSC5602

 

Došlap

Často se diskutuje o tom, zda by měl běžec došlapovat  na patu nebo na střed chodidla či na jeho přední část.  

V prováděné studii bylo zjištěno, že došlap na patu je ekonomičtější díky menší aktivaci svalů, která je nutná k zajištění odpružení v případě došlapu na střed či přední část chodidla. Nebylo však zjištěno, zda svaly používané ke změně tlumení hrají roli při únavě během závodu. Bylo také zjištěno, že při došlapu na přední část chodidla se potenciálně daleko více využívá  ukládání a návrat "pružné" energie než při došlapu na patu, čímž se negují důsledky aktivace svalů. Studie podpořila a ukázala, že došlap na přední část chodidla vede ke kratší době kontaktu se zemí a doby akcelerace, což je samozřejmě víc jak prospěšné. Vzhledem k těmto skutečnostem se jeví  došlap na přední nebo střední část chodidla jako vhodnější a pravděpodobně i ekonomičtější, zejména při vyšších rychlostech, které vyžadují rychlé vyvinutí síly a krátkou dobu kontaktu se zemí, tzn. především pro běhy na elitní úrovni.  

Je pravděpodobné, že budou existovat individuální rozdíly, pokud jde o došlap, ale došlap na přední část chodidla může být mechanicky účinnější, a co je možná důležitější, může být výhodnější  a potřebnější  pro větší produkci síly ve spojení s krátkou dobou kontaktu se zemí, která je patrná při rychlejších bězích.

Kromě toho došlap na přední část chodidla umožňuje větší využití elastické energie a její zpětné uložení z Achillovy šlachy a i klenby chodidla. Podobně bylo také zjištěno, že došlap na přední část chodidla umožňuje větší přeměnu translační energie na energii pohybovou. 

Určitá vodítka může poskytnout pohled na charakteristiku došlapu chodidla u elitních běžců.

Bohužel existuje pouze omezený počet studií na toto téma.  Z různých videozáznamů některých nejlepších běžců na světě a v poslední době i při používání vysokorychlostních kamer  je patrné, že většina elitních běžců došlapuje na střední nebo přední část chodidla.  

Při studii v rámci půlmaratonu v Japonsku na 15.km zjistili, že z 283 běžců 74,9% z nich došlapovalo na patu. Zbytek došlapoval na střední a přední část chodidla. To by mohlo vést k závěru, že dopad na patu může být tou správnou cestou.  Nicméně, pokud se podíváme na několik dalších faktorů, je situace o něco zamlženější.  Když oddělíme 50 nejlepších, namísto toho, abychom použili celou skupinu, vyskočí podíl těch, kteří došlapují na středním nebo přední část chodidla, z ~25 % na 38%.  Tento významný rozdíl ukazuje, že existuje tendence, že je více rychlejších běžců, kteří došlapují na střední nebo přední část chodidla.  

Za druhé, pokud se podíváme na dobu kontaktu se zemí, byla zjištěna lineární závislost - rychlejší běžci měli kratší dobu kontaktu se zemí a čím byla doba kontaktu se zemí delší, tak tím byli pomalejší a pomalejší.  Navíc běžci s dopadem na přední a střední část chodidla strávili na zemi výrazně méně času než běžci s dopadem na patu (183 ms oproti 199 ms).  Tato zjištění vedla výzkumníky k závěru:  Kratší doba kontaktu a vyšší frekvence by mohly přispívat k vyšší ekonomice běhu. Stále však existují dva další faktory, které je třeba vzít v úvahu při pohledu na tuto studii.

Zaprvé, odehrává se v pozdní fázi závodu, kdy se již dostavila únava. Jak únava nastupuje, více běžců s došlapem na střední a přední část chodidla se stává běžci s došlapem na patu. Takže záleží na fázi závodu, která může potenciálně zkreslit výsledná procenta.  

Zadruhé, studie byla provedena na velkém japonském silničním závodě. I když se jí zúčastnilo několik elitních Keňanů a dalších národností, z 283 nejlepších byla naprostá většina Japonců, což je velmi důležité. To znamená, že technicky lze výsledky zobecnit pouze na japonské běžce. 

Proč je to významné? 

Vzhledem k tomu, jak Japonci historicky trénují a jak historicky běhají.  Vzhledem k velkému důrazu na velmi vysokou kilometráž a přesunu většiny japonských běžců na delší vzdálenosti (půlmaraton a maraton) se zanedbáváním závodů na kratší vzdálenosti (1500,5000 a 10000m), je běžecký styl japonských běžců výrazně odlišný od Američanů, Evropanů, a dokonce i Afričanů.  Stejně tak díky tradiční představě japonských trenérů, kteří v té době upřednostňovali běžecký styl, který byl více podobný koloběžkovému stylu běhu. 

Vzhledem k těmto faktorům není možné tuto studii vzít a zobecnit ji na kohokoli jiného, než na japonské běžce. Studie navíc ukazuje, že rychlost koreluje jak s došlapem, tak s rychlostí a dobou kontaktu se zemí. 

V jediné další studii ve Velké Británii, která se zabývala došlapem u rychlejších běžců, hodnotili došlap při závodech na 1500m. Tato studie byla prezentována na setkání European College of Sports Science v roce 2009. Zabývali se došlapem a dobou kontaktu se zemí v každém kole.  To poskytlo nejen představu o došlapu, ale také o tom, jak se mění s únavou.  Závěry, které lze vyvodit na základě toho výzkumu o únavě a tréninku, jsou velmi zajímavé.  V běhu na 1500m bylo rozmezí výsledných časů od 3:45 do 4:22 (průměr byl 3:56). Opět souvisel čas kontaktu se zemí s dopadem nohy.  Běžci s došlapem na přední část chodidla strávili 161ms na zemi ve srovnání se 169ms u běžců s došlapem na střední část chodidla a 192ms s došlapem na patu.  Rozdíl mezi došlapem na patu a ostatními dvěma je poměrně výrazný. Zajímavé je, že kontakt s povrchem se prodlužuje v každém kole.  I došlap se také měnil v závislosti na kole. Zpočátku v 1. kole 34,6% z nich dopadalo na přední část chodidla, 46,2% na střední část chodidla a 19,2% dopadalo na patu.  Ve 4. kole se obraz mírně změnil.  Více se uplatnil došlap na střední část chodidla, došlap na patu se zvýšil na 27 %. Znamená to, že únava pravděpodobně způsobila změnu došlapu.  

Co to všechno znamená? 

Je těžké dojít k nějakým pevným závěrům, ale je možné, že důsledky jsou i tak velmi zajímavé.  Co se týče došlapu, existuje souvislost mezi rychlostí a došlapem.  Dopadají všichni rychlí běžci na přední část chodidla? Ne, ale existuje tendence, že rychlejší  běžci došlapují více na přední/střední část chodidla než běžci pomalejší. 

Kritici myšlenky předního/středního došlapu tvrdí, že došlap je funkcí pouze rychlosti.  Ačkoli rychlost jistě hraje do určité míry roli v tom, kam a jak dopadáte, je nepravděpodobné, že by hrála takovou roli, jakou ji lidé přisuzují. 

Existují výzkumy, které ukazují, že únava mění tuhost nohy.  Nejpravděpodobnějším scénářem je, že únava má vliv na schopnost produkovat sílu v co nejkratším časovém úseku.  Noha musí být na zemi déle, aby se vytvořila dostatečná  síla k udržení tempa.

Otázkou je, proč běžci při velké únavě přechází na došlap na patu?  Jednou z možností je, že délka kroku se má tendenci snižovat a běžci se to snaží kompenzovat tím, že prodlužují krok, ale místo toho, aby to dělali a překonávají větší vzdálenost, jednoduše nechají dolní končetinu nataženou a došlapují tak na patu. Další je, že únava může mít vliv na ovládání dolních končetin.  S narůstající únavou má tělo tendenci ignorovat méně kritické funkce, takže senzorická zpětná vazba, která říká vyšším motorickým centrům, že došlápneme na patu, je odfiltrována a ignorována.  Zatímco na začátku věnoval mozek pozornost zpětné vazbě a nechtěl, abychom došlápli na patu, aby se předešlo zranění, při velké únavě se tělo více stará o ochranu kritických funkcí, takže nárazové síly způsobené došlapem na patu jsou vnímány jako nedůležité.  A konečně, překvapivým zvratem je, že nás naše tělo může podvědomě přimět k došlapu na patu jako způsobu, jak nás zpomalit.  Ačkoli se to zdá rozporuplné, na podvědomé úrovni ví, že pokud zpomalíme, začne se snižovat únava, proto by došlap na patu mohl být jakousi ochranou. Bez ohledu na příčinu je zřejmé, že biomechanika dolních končetin může hrát roli nejen při výkonu, ale také při odolávání vůči únavě.

 

S využitím zahraničních studií