#RunEveryDay

Jak rychlost a povrch ovlivňují riziko zranění

Věřte, že většina Vašich běhajících kamarádů včetně Vás se v průběhu roku pravděpodobně zraní. Bohužel je to tak, ať tomu chcete věřit či nikoliv.

Navzdory inovacím v oblasti výroby běžecké obuvi, běžeckého tréninku a vědy ve sportu všeobecně, je to tak. Jedním z důvodů proč tomu tak je, je fakt, že každý jsme taková "osobní" laboratoř, která má v "zásobě" sadu zranění, která se dějí a nedějí, a která závisí na pohlaví, genetice a celé řadě dalších faktorů.

Součástí této naší jedinečné individuality je rychlost, kterou běháme, a povrchy, po kterých běháme. Jaký povrch a jaká rychlost našeho běhu je pro nás nejlepší, respektive aby jsme se vyvarovali zranění?? Odpověď na tyto otázky není tak jednoznačná, jak by se na první dojem zdálo.

Např. Ačkoli u většiny běžců a běhajících je všeobecné zakořeněno, že běh na lesních a polních stezkách nebo po měkčích površích je pro klouby přijatelnější a komfortnější, tak uznávané vědecké důkazy říkají něco jiného. Ukazuje se totiž, že mozek má vlastní "verzi" automatického zavěšení "podvozku" nazývaného "svalové vyladění". V průběhu běhu totiž mozek neustále vyhodnocuje informace, které k němu přicházejí - tzn. neustále předjímá tvrdost povrchu z předchozích zkušeností a informací z předchozího kroku, a "ladí", jak silně se mají svaly napnout ještě předtím, než se noha dotkne země.

Takže když se stezka či povrch "zjemňuje", noha se stává tužší, takže čistý dopad na nohu je zhruba stejný. Takto tělo udržuje celkovou tuhost - je to kombinace povrchu + obuvi + nohy, a to je důvod, proč běh na měkčích plochách nemusí nutně vést k nižšímu počtu zranění. Celkový dopad na nohu zůstává prakticky stejný, ať už běžíme po stezkách, na písečné pláži nebo po betonu.

Ale je tu jedno "ALE". "Víme, jak se tělo krátkodobě přizpůsobuje různým povrchům, ale to, co nevíme, jaké jsou dlouhodobé důsledky běhu na určitém povrchu" říká Dr. Brian Heiderscheit.

To znamená, že polstrování běžecké obuvi nijak nevyřešilo problém četnosti zranění. Noha se zkrátka přizpůsobí měkčí polstrované botě zvýšením vlastní tuhosti. Ve skutečnosti jedna z mála studií, která se zabývala hodnocením tlumení obuvi a nárazovými silami, nalezla důkazy, které podpořily teorii tvrdšího odtlumení obuvi. Ovšem jak jsme všichni výjimeční a různí, tak i různá je úroveň "tvrdosti" odtlumení.

Jedna věc je tlumená plocha a tlumení jako takové a "prospěšný" vliv na klouby. Druhá věc je však, že náraz představuje pouze jedno z namáhání těla. Důležité je také namáhání struktury měkkých tkání, jako jsou šlachy a svaly. Příkladem toho je běh do kopce - ačkoli to má menší vliv na klouby, tak svaly - lýtka, hamstringy, Achillova šlacha a kyčle jsou daleko více zatěžovány.

Ve skutečnosti v nedávné studii porovnávající zátěž, respektive nárazy a zatížení kolen a Achillovy šlachy, bylo zjištěno že zatížení Achillovy šlachy je při běhu po měkkých površích o 14% vyšší než při běhu po tvrdých površích. Zatížení na kolen bylo zhruba stejné.

Aby se minimalizovalo riziko úrazu, tak by se běžci měli lišit nejen v běhu, ale i ve svých trénincích, respektive tréninkových plánech.

Stejně jako odborníci zkoumali běžecký styl a dopad plosky nohy při došlapu, tak se i zaobírali otázkou optimální rychlosti běhu. Všeobecně se předpokládalo, že se zvyšující se rychlostí se zvyšuje i riziko zranění.

Ale každý běžec je jiný a pomalejší běh nemusí znamenat bezpečnější. Většina sil se obecně zvyšuje s rostoucí rychlostí, ale rychlejší běh nutně neznamená rovnoměrně náročnější pro celé tělo. Struktury, které čelí největšímu nárůstu "poptávky", jsou svaly a šlachy, jejichž úkolem je zvýšit rychlost - hamstringy, atd. - s jinými strukturami, které mají menší "poptávku".

Zkrátka neexistuje žádný povrch nebo rychlost, která by byla pro každého vhodná. Pro běžce, kteří chtějí zabránit nebo minimalizovat zranění, by trénink měl zahrnovat běhy na různých površích a při různých rychlostech..