#RunEveryDay

Moje začátky běhání.......

Na základě poznámek, připomínek a v podstatě i pobídek, jsem se rozhodl, že se pokusím napsat něco o svém běhání, případně o mém pohledu na běhání.
Je pravdou, že některé pobídky byly od srdce, od lidí, kteří měli a mají zájem o to, aby si něco ode mne přečetli, a pak byli ti druzí, u kterých jsem tak nějak pod čarou cítil něco ve smyslu "Tak se ukaž frajere, když seš tak chytrej, čím ohromíš".
K vůli těm prvním se pokusím, a na ty druhé........

A jakou formou bych to měl spáchat?? Líbil se mně ten formát, který byl použit v knize Labyrint pohybu od Renaty Červenkové a Pavla Koláře - dotaz - odpověď, tedy takový rozhovor.

Pozn. prosím, omluvte poruchu - není na Vašem přijímači, případné gramatické a jiné chyby. Opravdu nejsem žádný češtinář, ani lingvista, či něco podobného.

Jsem jen člověk, který víc jak 35 roků běhá a nevidí v tom nic extra.
Někdo hraje na nějaký hudební nástroj, někdo každé ráno plave, někdo zahradničí, někdo se učí cizí jazyky, někdo píše básně, já běhám.

Tak jedeme, tedy spíš běžíme.

Novinářka:

Kdy jsi začal se svým během?

Já:

Pokud se nad tím tak nějak zamyslím, tak jsem s běháním začal v podstatě nadvakrát. Poprvé to bylo, pokud jsem to na prstech obou ruk dobře spočítal, v roce 1974!! Ano, v roce 1974, a když si to tak dnes zpětně uvědomím a dám do souvislostí, tak to bylo o čtyři roky později, co anglický běžec Ron Hill vyhrál maraton v rámci Her Commonwealthu ve výsledném čase 2:09,28. To mě tehdá ani nenapadlo (no v té době jsem nevěděl, že nějaký Ron Hill vůbec existuje, a už vůbec ne, že zaběhl takový fantastický výkon), že v roce 2011 se s Ronem Hillem osobně setkám a že se s ním a jeho manželkou budu setkávat i další roky, a že běžecký textil a doplňky nesoucí jeho jméno budu prodávat  (a samozřejmě je i používat).

roron



Bylo to v době, kdy také třeba zpívala Jana Robbová (na tu jsem si vzpomněl, když jsem prohrabával fotkami (hodně moc se mně, jako dvanáctiletému, líbila) tuto písničku www.youtube.com/watch?v=KLqE6Orpi24

Tak, abych se vrátil k tomu roku 1974, kdy jsem poprvé přičichnul k běhu. Bylo to buď květnu, nebo červnu toho roku, když jsem se účastnil běžeckých závodů.
Byly to běžecké závody, které se konaly v Brně na stadionu Za Lužánkami. Ne na tom velkém, fotbalovém stadionu, který je v současné době pomníkem zašlé slávy brněnského fotbalu, ale na tom vrchním, v té době běžeckém - tréninkovém, později i rugbyovém, a potom zdevastovaném do současné podoby
(dnes po 44 rocích mně to nedalo a při svém běhu na zpáteční cestě jsem opětně zavítal na tento stadion, na tento ovál, kde jsem si oběhl 15 koleček.
Dnes jsem zde běhal s jiným pocitem - díval jsem se na škváru jinak, na obrubníky jinak, na tribunu zdevastovanou 44 zimami jinak. Hledal jsem stromy v okolí, které by zde mohly pamatovat moje první běžecké závody - našel jsem jednu borovici, ale ta starší rozhodně nebyla - měla kmen v průměru cca 50cm, potom jednu břízu - ta by mohla zrovna v té době zde začít růst, a potom nějaký strom, který by tu dobu mohl a asi i pamatoval - vypadal hrozně - vrásčitá, popraskaná kůra, pokroucené, rozeklané větve - no byli jsme si dost podobní .
Byly to běžecké závody dětí z 5. tříd brněnských škol. Nemohu si vybavit na jakém základě jsem byl v rámci naší školy vybrán - asi jsem byl tak nějak živější a někdo usoudil, že bych se měl této akce zúčastnit.

Závodili jsme na 50m, potom taky na 300m, ve skoku do dálky a snad i výšky (to si nejsem úplně jist), a v hodu kriketovým míčkem.
Krásný, letní den - jen si to představte. Žádnou z těch disciplín si nepamatuji (po tolika letech se není ani co divit), jen běh na 50m ano.
Vidím to jako dnes - krásně upravená škvárová dráha (kde by se tehdá vzal v Brně a nejen v Brně tartan? Ten v té době byl snad jen v Praze, a možná v Bratislavě a Vítkovicích), s bílými, vápennými lajnami, které oddělovaly čtyři dráhy (pátá byla pilinová), se startovní a cílovou čárou (je zajímavé, že se nemohu zbavit dojmu, že start na těch 50m byl přesně v místech, kde dnes běžně bývá start na 100m, a cíl byl uprostřed rovinky) . A co víc, poprvé jsem startoval z opravdových, startovacích bloků (byly trochu jiné než ty současné, protože se používaly na škváru, tak jejich součástí byly i hřeby, kterými se do škvárové dráhy připevňovaly). Už to samo bylo něco.
Ovšem teď přijde to hlavní - můj kamarád Martin mně na tento závod půjčil nové, hřebíkové tretry. Jenže to nebyly obyčejné tretry, ale byly to tretry ADIDAS!! No, představte si to: rok 1974 (představujete si to??), závod na 50m, start z bloků, a k tomu ještě tretry ADIDAS. Jako dnes si tje pamatuji, že byly celé bílé, kožené, se světle modrými třemi proužky, a na vnějším boku měly zlatě napsáno COMET! (takto vypadaly - to jsem je našel na internetu).

adidas-comet_




Později, tedy v roce 2018, mně toto potvrdil právě Martin, který si na to také vzpomněl, když jsem se mu o tom zmínil ve zprávě přes facebook po víc jak 40 rocích (tak dlouho jsme se totiž neviděli, tedy tak dlouho on žije mimo Českou, tehdá Československou socialistickou republiku).
To nešlo běžet jinak, než jako Bolt (kde bylo v roce 1974 Boltovi konec, respektive začátek??), a jak jsem parádně cíloval s jedním černým kolenem (kdo kdy běhal na škváře a startoval z bloků, tak ví, že to jinak nešlo)!!
Ostatní disciplíny si už nepamatuji. Dokonce si ani nevzpomínám, jestli bylo nějaké vyhlašování vítězů, nebo nějaké jiné oceňování jak to bývá dnes (účastnické medaile, trička, pro děti sladkosti, atd.). Zkrátka jsme si ten den zazávodili pro čest a možná někteří i slávu. Ať to bylo, jak to bylo, někdo dosažené výkony vyhodnotil a usoudil, že asi mám nějaký ten talent a že bych mohl přestoupit do 6. třídy se sportovním zaměřením na atletiku. Ta se druhým rokem otvírala na základní škole v Brně, na Botanické ulici 70.
Už nevím, jak to technicky probíhalo, jestli byli rodiče pozváni do školy, a tam jim to bylo sděleno, nebo jestli jsem toto info donesl, určitě v zalepené, úřední obálce, domů. Ani nevím, jak to doma probíhalo. Jestli já ano, a rodiče ne, nebo jestli rodiče ano a já ne......nebo obě dvě strany ano?? Buď jak buď, začátkem září toho roku jsem nastoupil do šesté třídy na již zmiňované škole. Už je to tak dávno, že si ani nevzpomenu, jestli mě někdo z rodičů doprovázel (už se jich ani nezeptám), nebo jestli jsem jel městskou, hromadnou dopravou (asi šalinou) hrdinně sám, s šalinkartou s měsíční známkou pro žáky a studenty za 28,-Kč..... To však nemnění nic na tom, že jsem tam nastoupil pln očekávání co se bude dít.
Byla to krásná, moderní budova (teď je v podstatě úplně stejná, jen o ty roky "hezčí"), z ulice hlavní část s velkým vstupem a s třídami v patrech, za ní tělocvična se sportovní plochou velkou snad jako skutečné basketbalové hřiště, a za ní sportovní plácek se škvárovou dvoudráhou, s hůavní rovinkou snad pro čtyři dráhy,
s dálkařským sektorem (no, sektorem?? - bylo to takové pískoviště s odrazovým prknem na konci protilehlé rovinky), s rozběžištěm pro hod oštěpem, granátem či krikeťákem, a snad i kruhem pro vrh koulí??? Ovál byl do 200metrů (mohl bych to jí změřit - stále tam je, ovšem již bez škváry, za to s jinými vymoženostmi). Zkrátka pro naše atletické vlohy a potřeby takový současný sportovní areál v Nymburce.
Do šesté třídy nás nastoupilo kolem 30 běžeckých nadějí (na fotce z té doby jsem nás napočítal 27, ale určitě v ten čas zrovna někdo chyběl), a v průběhu těch čtyř let naší docházky na konci deváté třídy, nás zbylo 18. Někteří v průběhu odešli, že to sportovně nezvládali, někteří se s rodiči odstěhovali (někteří se přistěhovali), a na tomto konečném čísle se také podepsal tehdy začínající experiment - možnost po zvládnutí přijímacích zkoušek odejít na gymnázium z osmé třídy. Takže někteří přestoupili na sportovní gymnázium na Koněvově ulici, nyní Vídeňské.

A vzpomeneš si dne,s po tolika letech, na některé kantory, co Tě učili?

Hm, když si tak namáhám šedou kůru mozkovou, tak si plus mínus vzpomínáním na některé profesory-profesorky. Pardon, žádný profesor, ale soudruh učitel, či soudružka učitelka. Nevím, a ani mě to jako žáka šesté třídy absolutně nezajímalo, kdo z nich byl soudruh s velkým nebo malým es. Pro mě, když si tak zpětně vybavuji, to označení, nebo pojmenování "soudruh učitel" bylo označením jejich profese a ne jejich politické příslušnosti. Zkrátka byla to učitelská autorita a basta.

Takže první, koho si vybavím - soudružka učitelka Květa Dospíšilová - čeština a ruština (v šesté třídě navíc moje třídní). V mých, a mám ten dojem, že nejen mých očích, pěkný ras, obzvláště v ruštině. V těch hodinách opravdu nebyl čas na hrdinství. Nejhorší na tom bylo, že když člověk něco zapomněl a nebo se něco nenaučil, se na začátku hodiny omlouval, a to musel zvládnout rusky. Takže se lehce mohlo stát a dost často se i stávalo, že když se špatně rusky omluvil, tak dostal jednu kulu (pětku) za tu špatnou omluvu a druhou za to, za co se omlouval. Zkrátka na ruštinu jsem se velice "těšil" (ne proto, že to byl jazyk "okupantů" z Východu, jak dnes někteří "akčně" tvrdí, ale proto, že z toho nekoukala žádná super známka, pokud jste neuměli). Na druhou stranu, na omluvu soudružky učitelky Květy Dospíšilové musím říci, že z toho, co mě naučila na základní škole, jsem vyžil celou střední školu.
Pozn. škoda, že mě neučila angličtinu. To bych dnes mluvil anglicky líp než rodilý Londýňan.
Jak to jen bylo? - takto to přeložil translator: "Товарищ Учитель, извините за то, что я забыл книгу", ale my jsme to museli říkat jinak (počeštělá verze) "Tavaryšč učitělňica, izviňitě meňja što ja zabil titraď". Kurňa, už bych měl zase kulu. V podstatě to znamenalo: " Soudružko učitelko, omluvte mě, že jsem zapomněl sešit. "

Potom tam byla soudružka učitelka Čechová - přírodopis; soudružka, a teď nevím, asi Vaňourková, a ta byla snad na výtvarnou výchovu. Všechny tyto soudružky učitelky byly z jednoho kabinetu, kde si spolu pěkně pokuřovaly cigaretky. To si pamatuji, neboť když některá z nich přicházela do hodiny, tak se za ní linul takový lehký, cigaretový odérek. Jo, krásná sedmdesátá léta.

Kdo tam ještě učiteloval?? Á, paní učitelka Böhmová - hudební výchova a současně byla i zástupkyní ředitele. Ta už tehdy poznala, že Zlatý slavík mě úspěšně mine. A mnoho dalších, na které si zkrátka nevzpomenu (buď úplně a nebo na jejich jména) .
Ovšem na toho nemohu zapomenout - soudruh učitel Kuba - matematika. Chlap jak hora, alespoň mně, jako žákovi šesté třídy, se tak zdál. Možná dnes by se mně takovým nejevil?? Tradovalo se o něm, a já si myslím, že to byla pravda, že za druhé světové války jako mlaďoch byl u partyzánů. Vzpomínám si především na jeho obrovské ruce. Ten měl dlaně jak lopaty. Jednou jsem měl tu čest se s jednou z nich seznámit. On totiž zastával jednu zásadu: Co se ve škole upeče, tak se tam i sní. Takže žádné stížnosti rodičům nebo třídnímu či dokonce řediteli, žádné poznámky. Zkrátka "zúčtování" hned na místě. Něco jsem spáchal a hned přišlo "ohodnocení" tohoto činu - facka, nebo chcete-li lepanec, přes celou hlavu. A bylo vyřízeno. Nedovedu si představit, že bych si na soudruha učitele stěžoval doma rodičům, že mně dal facku. To bych hned druhou chytnul od otce. A to opravdu nestálo za to:-) No, dnes mohu říct, že to byl v jednání s námi rovnej chlap!!

Potom mně vytanula soudružka učitelka Vlachová, ale ta nějak hned "vzala čáru" - uměla odejít včas.

Ovšem teď přicházím ke dvěma význačným učitelským osobám - soudružka učitelka Novotná - ta měla na starost dívky v hodinách tělocviku a pro mě úplně nejhlavnější osoba mých běžeckých začátků - soudruh učitel Stanislav Joukal - tem měl na starost nás kluky.

S paní Novotnou jsem se potkával i v průběhu dalších let, kdy už dávno jsem měl základní školu a školu vůbec za sebou, protože byla stále aktivní v atletickém dění v Brně - byla členkou (mimo jiné) atletického klubu SK Žabovřesky. Potkal jsem se s ní třeba i při Brněnské 25 (tu jsem jednou i vyhrál), která se dříve startovala a končila na stadionu na Rosničce, který byl domovským stadionem právě SK Žabovřesky. Byl to tehdá prestižní závod!!

A Stanislav, my jsme mu říkali Standa, Joukal. Když já jsem nastupoval do sportovní třídy, tak on jako absolvent vysoké školy, asi po roční základní, vojenské službě (až ho zase potkám, tak se ho musím zeptat) nastupoval na svoji učitelskou a později trenérskou dráhu. A trenérská byla hódně, ale hódně úspěšná.
Jen si představte, že mimo jiné jeden z jeho svěřenců - Sváťa Tón (někteří si ho určitě budou pamatovat) vyhrál skok do výšky v rámci mítinku Weltklasse v Zürichu, který byl součástí Golden Four, ta byla předchůdcem dnešní věhlasné Diamond League!! Na ten závod si pamatuji - sledoval jsem ho v TV - pršelo, zkrátka hodně blbý počasí pro výškaře. Tak ten byl naším tělocvikářem (také s ním jsem se potkával celé ty roky až do dneška). Dnes by se řeklo, že to byl náš mentor, trenér, kouč , manager, terapeut a kdo ví co ještě. V mých očích a určitě i u ostatních to byl zkrátka tělocvikář  - nic víc a nic míň. Ovšem teď, když se na to zpětně dívám, tak si uvědomuji, že měl daleko víc zkušeností a především odborných vědomostí, než dnes většina běžeckých trenérů nebo jiných "odborníků" minimálně na slovo vzatých. Tak tento Standa nás měl na povel.
Dnes, pod vlivem nabitých zkušeností, bych trénoval trochu "jinak", ale ten zápal a to nadšení bych nechal.

A jak moc, tedy často jste trénovali?

Jó, na to bych zapomněl v tom zápalu vzpomínání. Od šesté do deváté třídy jsme měli od pondělí do čtvrtka každý den dvě hodiny tělocviku (v dnešní mluvě řečeno dvouhodinový trénink) a v pátek jen hodinu, plus některé víkendy běžecké závody.

Když jste zmínil závody, tak jak často jste závodili?? Každý víkend jak někteří dnes??

Prosil bych tykat.

Dobře, když jsi zmínil závody, tak jak často jste závodili??

Naše závody byly občas o víkendech. Jejich četnost si již nepamatuji, ale rozhodně to nebylo každý víkend. Tipnul bych si, že to bylo tak maximálně dvakrát do měsíce.
V souvislosti se závody jsem si vzpomněl na jednu příhodu. Ta se odehrála na jedněch závodech v Uherském Hradišti. Byly to závody mezi sportovními třídami stejného zaměření jako byla ta naše z regionu Morava. Byly tam třídy z Opavy, Uherského Hradiště a nynějšího Zlína, dříve Gottwaldova. Určitě tam byly i z jiných měst, ale kterých???? Všichni jsme soutěžili ve všech disciplínách, co byly vypsány - 50m bez i s překážkami, stejně tak i 300m, skoky do dálky i výšky + jistě nějaké hody. A že to bylo v Uherském Hradišti, tak tehdy samozřejmě na škváře :-) Svoji závodní činnost si ze žádného závodu nepamatuji, jen těch hladkých 300m. Nasazovali se na jednotlivé vždy z každé třídy po jednom závodníkovi od nejpomalejších po nejrychlejší a nebo naopak?? Doufám, že od nejpomalejších. Všichni už v podstatě odzávodili, a já stále nic. Stále vyvolávali jména běžců z jednotlivých škol, ale moje jméno stále nic. Poslední běh a moje jméno zase nic!!
Co se děje?? Už jsem byl napnutej jako struna a.......No jo, zakopaný pes byl v tom, že startér stále vyvolával nějakého Bělehrada!! Mohl jsem snad já tušit, že to jsem já?? Zkrátka v Uherském Hradišti jsem byl přejmenován na Bělehrada (takže k přezdívkám Baboš, Babička, Babka, Dědek, přibyl ještě Bělehrad).

A co mimoškolní sportovní aktivity, respektive vůbec činnost mimo školu?

Samozřejmě těch devět hodin tělocviku nám bylo jaksi málo, a tak jsme to doplňovali fotbálkem o polední volné hodině, po vyučování ještě cestou ze školy jsme v zimě kromě sáňkování, bobování a dalších blbin, hráli ve vypuštěné kašně na dnešním Moraváku fotbálek, a v létě jsme "sportovali" při cestě dom v Lužánkách. Sportoval jsem i mimo tyto cesty - furt něco. Školní taška byla nutné zlo, ale nebránila mně v různých aktivitách v ulicích a parcích Brna.
Co měl tehdy člověk dělat?? Internet nebyl, facebook a ani žádné podobné vymoženosti také ne, lehké a i jiné drogy také v nedohlednu, v televizi dva programy, my v Brně jsme měli to štěstí, že jsme mohli naladit ještě další dva rakouské programy:-) ......

Zmínil jsi drogy, tak co ty a ony??

V té době?? Jsem vůbec nevěděl co drogy jsou, když pominu cigarety.

Tak tedy co ty a cigarety?

No, moje první zkušenost s cigaretou byla právě někdy v té šesté, možná sedmé třídě. A ještě si vzpomínám, že to byla značka cigaret "Olympia". Asi byly určeny pro olympioniky. Zkouška proběhla před naším domem pod mostkem. Naivně jsem se tehdá domníval, že kouř ze mě nebude doma cítit. Byl!

Dost bylo cigaret. Jak probíhaly hodiny tělocviku?

V těch hodinách tělocviku jsme opravdu tělocvičili. Nepamatuji se, že by si někdo z omlouvání z hodin tělocviku (tréninku) udělal živnost, a stále se omlouval, tedy spíš vymlouval. Pokud se někdo omluvil, tak to musel mít minimálně zlomenou nohu, nebo ruku, případně nějaké podobné, běžné zranění.

A co že jsme to vlastně v tom tělocviku prováděli?

Součástí našeho (no dobře) trénování byly i kolektivní sporty - ty byly pevnou součástí i naší atletické přípravy.

Vybíjená - ta byla v našem provedení jen pro otrlé, žádné šetření sebe a už vůbec ne soupeře. Mám ten dojem, že když jsme ji hráli kluci - holky společně, tak se moc velké rozdíly nedělaly. Když vybít, tak pořádně. Že by jsme byli takoví negentlemani?? Možná to tak horké nebylo. Samozřejmě to se velice hodilo pro rozvoj postřehu, reakce, koordinace pohybů, pružnost a další parametry, které se člověku mohly hodit a hodily při atletice.

Volejbal - žádné házení si míče přes síť, ale regulérní odbíjená. Podání spodní a nebo vrchní (smečované tehdy ještě nefrčelo), příjem buď "bagrem" a nebo prsty, stejně tak příhra na vlastní smeč........Stejně tak i body, které se počítaly dle pravidel, ale jinak než dnes (samá ztráta a táhání se o každou výhodu). Nevím už jak vysoké jsme měli sako (síť), ale smeče byly na denním pořádku.

Basketbal, to byla kategorie sama o sobě. Zde neexistovalo nějaké pobíhání s balonem po hřišti, sem tam přihrávka, a pokus se míčem strefit alespoň na desku. Basketbal jak má být - driblink pravou nebo levou rukou, dvojtakt, střelba na koš z jakékoliv vzdálenosti, která zaváněla dvěma body (tříbodová střelba v té době ještě nebyla). Samozřejmě se pískaly nejen fauly, ale i kroky a i ostatní provinění, která se v basketbalu pískají (nepískala se ještě nahrávka přes půl , tzn. náhra přes půlící čáru z útočné poloviny zpět do obranné - takové pravidlo ještě nebylo). Mým oblíbeným hodem byl hod s místa, kde se protínala půlící čára s pomezní. Z toho místa jsem občas házel na koš (když už byl výsledek víc jak jasný) . Postavil jsem se levým bokem ke koši a pravou rukou přes hlavu jsem hodil na koš. Když míč s takovým specifickým zvukem prolétl košem (nebylo to však nijak často, ale bylo), tak to byl zvuk k nezaplacení + ještě ty dva body (dnes tři).
V té době to bylo, nebo mně to tehdy tak připadalo jako naprostá samozřejmost - asi nikdo jsme před příchodem na tuto školu neuměl tyto kolektivní sporty (vyjma vybíjené), ale vše nás (tedy rozhodně mě) naučil Standa Joukal. To byly takové počátky a moje seznamování s tím, že vše je především o tréninku!!
Díky Stando (až ho potkám, tak mu budu muset poděkovat, a mrzí mě, že jsem to neudal již dávno).
Teď jsem si ještě díky tomu basketbalu vzpomněl ještě na jednu příhodu. Nevím, jestli když jsem šel do osmé nebo deváté, na školu nastoupil nový učitel tělocviku - trenér. Nebudu ho jmenovat (radši). Ten byl takový hodně ambiciózní a takový ......no snad chytrolín, by mohl na něj sedět. A ten, nevím, jak na to přišel, nás chtěl učit basketbal, tedy spíš z dvojtaktu střelbu na koš. To si pamatuji jako dnes - v jedné ruce měl basketbalový míč a v druhé basketbalovou příručku. Podle toho to také vypadalo. Pozn. bylo to v době, kdy jsme to už většina z nás ovládala a ti nejhorší minimálně líp než on.

Potom jsme provozovali ještě jeden kolektivní sport. Nebyl to ani dnešní hokejbal a ani dnešní florbal, ale něco hodně podobného. Udělali jsme z tělocvičných laviček obrácením na bok mantinely, do rukou jsme vzali takové dřevěné tyče nebo hůlky (čert ví jak to nazvat), a ještě samozřejmě menší branky.
Mezi nás při buly vhodil Standa takové gumové kolečko o průměru asi 20cm (byla to pneumatika od kola u dětského kočárku), a už probíhal mač. Pravidla v podstatě nebyla. Tedy byly dvě - nesmělo se těmi holemi sekat a jinak šťouchat do protihráče, a nesmělo se kolečko při střelbě zvedat nad úroveň kolen.
Je pravdou, že se někdy stávalo, že se kolečko vzneslo výš, než pravidlo dovolovalo, ale co........ trochu krve z nosu ještě nikoho nezabilo. Vždyť chrániče žádné, přílba ani chránící maska na obličej taky žádná.....Těch modři a krevních podlitinek, a sem tam i trochu té krve. Vždyť WC s umyvadlem a vodou bylo kousek.
Nějak se mně v paměti dere na povrch vzpomínka, že tam dokonce jednou proběhla i zlomenina ruky (ribstol byl pevnější než ruka naraženého hráče).
Zdenku, nebyl jsi to náhodou ty??
Samozřejmě nesmím zapomenout na fotbálek, ale ten nebyl žádnou zvláštností . Mičuda různé velikosti od tenisáku až běžnému fotbalovému míči byla vždy po ruce, tedy spíš po noze.

V rámci naší přípravy jsme každý rok v zimě jezdili i na hory (dnes by se to označovalo jako zimní soustředění v nadmořské výšce:-). Sjezdovky a běžky sebou.
Kdo neměl náhodou vlastní běžky, tak si je zapůjčil ve škole, a hurá. V rámci těchto hor jsme jednu polovinu dne trávili na sjezdovkách a druhou polovinu dne na běžkách. Už nevím, kterou půlku dne běžky a kterou sjezdovky, ale to je nepodstatné. Taky, obzvláště na některé, při jízdě na běžkách, bylo pokoukáníčko. Kdyby nás viděli Norové, tak běžkaření rázem zanechají a budou se víc věnovat pouštění draků. Všechno jsme to jezdili klasikou - tehdá ještě volný styl neexistoval, respektive bruslení bylo ještě na houbách a stejně tak běžkařské tratě byly maximálně na klasiku, pokud vůbec.
Ještě dnes cítím tu vůni (někdo by mohl říct zápach) vosků, klistru, žehličky na pevný líh, když jsme si připravovali lyže - no zkrátka lyžárnu jako takovou.
To naše každoroční, horské "dostaveníčko" dost připomínalo dnes velmi oblíbený (alespoň mnou) český film "Sněženky a machři". Jen tam nebyl ten přiotrávený Suchánek a instruktor Prťka:-) .
Ano (kroutím udiveně hlavou) fakt to tak bylo - Brzobohatý = Standa Joukal, jedna z učitelek = soudružka učitelka Vlachová (ta dokonce, aby dokončila klasifikaci z přírodopisu, tak některé žáky zkoušela ještě na horách, takže to bylo tedy v lednu), dokonce i ten topič tam byl, a pro mě tam byla i ta Marika (tu tam měl asi každý).
V rámci jedněch hor, to jsme byli v Krkonoších na Moravské boudě, jsme partička, která se vydala na běžkách na Sněžku, měli "konflikt" s polskýma pohraničníkama právě na Sněžce. Ilegálně jsme totiž překročili státní hranici (minimálně s úmyslem požádání o politický azyl, jenže to ještě nebyla Evropská unie a my jsme nebyli patřičně opálení, tak nám to neprošlo. Varšavská smlouva pro to také neměla pochopení ). Dokonce si vzpomínám (teď nevím jak moc je tato vzpomínka zkreslená a případně jak moc je smyšlená, ale mně se líbí). To jsme byli právě na již zmiňované Moravské boudě (ta se tehdy "skládala" ze tří chat, a my jsme byli ubytováni v jedné z těch vedlejších). Samozřejmě po večeři zákaz návštěvy hlavní budovy, tedy restaurace, a nedej bože nějaká konzumace alkoholických nápojů (víno byl pro nás tehdy strop). Jenže......tvrdé jádro třídy, ke kterému jsem, jak jinak patřil, o počtu tří kusů (teď nevím jestli opravdu tři nebo čtyři) se vydalo na "nezištnou" výpravu do hlavní budovy s restaurací (samozřejmě kdyby to nebylo zakázané, tak by nás to ani nenapadlo). Asi jsme si nějaký ten groček nebo svařené vínko dali (dodatečně se touto cestou omlouvám obsluhujícímu personálu za moje bonzování a jejich případný postih.
Ovšem to by nebylo nic tak zábavného jako to, co se nám stalo při zpáteční cestě. To jsme se tak vraceli "rozvážným" krokem do naší ubytovací budovy (tmavá obloha plná hvězd nad hlavou a bílý, křupavý sníh(*) pod nohama) . Po "odpočinkové" zastávce v půli cesty, kdy jsme leželi na zádech na sněhu sjezdovky a pozorovali měsíc, a nebyli se schopni dohodnout, který měsíc je krásnější, jestli ten nalevo a nebo ten napravo, se proti nám vyřítil člověk (když nás míjel tak jsme zjistili, že je to náš spolužák Laďa). Na běžkách a v pantoflích, které mu krásně "držely" v tehdejším pastičkovém, běžeckém vázání (teď nevím jestli měl a nebo neměl hole v rukách, ale určitě nevolal, že má holé ruce) a opravdu volal: "Hurá, můžeme do hospody!" Jenže, když nás míjel, tak ještě pokračoval: "Ku...., já nemůžu zastavit!" a pokračoval ve svižné jízdě dál po svahu dolů. My jsme to otočili zpět do restaurace, a za nějaký čásek po nás (minimálně půlhodina) dorazil i Laďa s běžkama v ruce a bez pantoflí. Tak i to patřilo k mému běžeckému začátku.

(*) pro později narozené to je to bílé, co dříve každou zimu padalo z nebe a bylo toho všude spousta.

Jenže my jsme byli atletickou třídou, tak musel být, a také byl hlavní náplní především atletický trénink. Ten byl v podstatě velmi podobný a v některém směru i stejný, jak jsem ho prováděl v pozdějších letech, a jak ho provádím někdy ještě i dnes (ovšem už s různými omezeními, protože již netrénuji, ale jen běhám, a ten věk opravdu není jen číslo, jak někteří tvrdí).
Protahování, dnes by člověk řekl strečink. Jo, dělali jsme všechny možné pozice a figury v rámci tohoto protahování - v podstatě všechny, co se provádějí nyní. Protahovali jsem všechny možné svaly a šlachy, o kterých jsem tehdá ani nevěděl že existují. Proč bych to měl vědět? Hm, to se to protahovalo, když bylo člověku -náct. Byl takovej nějakej víc gumovej a elastičtější než je dnes. Někteří z nás byli opravdu hodně "elastičtí". Jsem bytostně přesvědčen, že i díky tomuto strečinku se i dnes, po tolika letech, předkloním tak, že dlaněmi dosáhnu na zem (teď jsem si to pro kontrolu zkusil, a fakt jo).
Na druhou stranu však musím říci, že jsem tehdy měl a i dnes mám v tomto velké rezervy. Mohu se však pochlubit, že stále pracuji na jejich odstraňování (nikdy není pozdě), a sem tam se i daří.
A jak jsem se výše zmiňoval, že bych při svých současných vědomostech trénoval jinak, tak zde by to bylo snad o největších změnách.
Tehdy, tedy alespoň já, jsem tomu nevěnoval takovou pozornost, jakou si tato činnost zasloužila. Škoda, velká škoda, ale nebyl v okolí nikdo takový, jako třeba můj nynější fyzioterapeut, s kterým stále něco konzultuji a probírám, a vždy si v myšlenkách tuto naši konzultaci ukončuji otázkou: "Kde jsi byl, když jsem Tě nejvíc potřeboval?" A odpovím si za něj:" To jsem ještě nebyl na světě!"
Stejně nevím, jestli v tom mladickém věku jsem na to měl vůbec vnímací kapacitu? Ne, že bychom to prováděli nějak fatálně špatně, ale pod tíhou informací a vědomostí dnes vím, že to bylo možno dělat jinak a snad i líp (teď si nejsem tak úplně jist, jestli slovo líp je tak úplně na místě, ale jinak rozhodně).
Vývoj, jak je vidět, se nevyhýbá ani strečinku, a že za těch víc jak 40 let se přece jen někam vyvinul.
A teď si tak uvědomuji, že jsou některé věci, tedy spíš činnosti, které když v mládí "prokoučuješ", tak se nedají v pozdějším věku dohnat. Tím tak trochu, nebo hodně, narážím na současný stav běžecké boomu v Českých zemích. Vidím u spousty aktuálně běhajících vyššího věku, že chtějí něco dohnat, co v mládí pro....., nebo dokonce předehnat.

Tak strečink jsme zvládli a přišla na řadu běžecká abeceda - liftink, skipink, zakopávání, koleso, různé poskoky a kdo ví co ještě - zkrátka všechno na co si jen vzpomenete a někteří i nevzpomenete. Na svoje úplné začátky běžecké abecedy si nevzpomínám, ale určitě mě a i všechny ostatní to stálo hodně práce a hodin nácviku, než jsme to dovedli k určité dokonalosti. Bylo toho třeba se hodně naučit, fyzicky vyspět a v podstatě organismus připravit, abychom běžeckou abecedu nejen zvládli, ale hlavně správně zvládli (dnes jsem ji opětně do svého výběhu zařadil a .......je toho čím dál víc co zlepšovat). Pamatuji se také, že když jsme po skupinách prováděli třeba skipink na hlavní, škvárové rovince, jaká oblaka prachu se kolem nás zvedala. Žádné kropení škvárové dráhy nebylo na programu dne.
Dnes mně to tak trochu připomíná internetová videa z tréninků etiopských nebo keňských vytrvalců v jejich domácím prostředí - dráha = jedno velké popeliště, žádný tartan, atd. Jen ty jejich výkony jsou podstatně někde jinde.
Na tu abecedu si vždy vzpomenu, když v současné době vidím v rámci různých běžeckých skupin a pseudoskupin, pod vedením různých odborníků, ať už samozvaných nebo nesamozvaných, jak se svými svěřenci provádějí běžeckou abecedu. To bych si kolikrát vyrval z hlavy zbylé vlasy, co s nimi a hlavně jak provádějí. O vlastní realizaci ani nemluvě. Něco fakt neskutečného - místo, aby nácvik běžecké abecedy svěřence posunul vpřed, tak je v tom nejlepším případě neposune nikam, v tom horším případě je posune vzad, a v tom nejhorším případě je velmi přiblíží ke zraněním. Hned do očí je bijící, že chybí ta předabecední příprava. Ovšem to je jiná kapitola, o které se třeba někdy také zmíním.
Na druhou stranu mě fascinuje, jak třeba provádějí běžeckou abecedu ti nejlepší z nejlepších (je to vidět na různých videopříspěvcích na internetu). Zkrátka něco úchvatného. Potom se nemůže člověk divit, že jejich výkony jsou tam kde jsou. Vždy, při přenosech z různých atletických mítinků, mě napadne, že bych se spíš díval na přenos z rozcvičovacího stadionu než ze závodního dění z hlavního stadionu. To by člověk nestačil valit oči, a hlavně by viděl jaké má sám rezervy.
No, rezervy ne, když už žádné nemáte, ale jak se co provádí v naprosté dokonalosti!!
Takže nejen strečink, ale i běžeckou abecedu máme za sebou, a zbývá vlastní atletický trénink. Ne, že by strečink a běžecká abeceda nepatřily do tréninku.

Nejdřív je trénink - www.youtube.com/watch?v=gakJ8NvhwpE

Když tak vzpomínám, tak co jsme se naprováděli, tedy spíš natrénovávali startů, jak těch z bloků, tak těch polovysokých, a vůbec z různých poloh. A co jsme se naběhali letmých úseků. Dokonce, protože jsme jako atletická třída se zúčastňovali závodů i s jinými třídami stejného zaměření z jiných škol, jsme museli zvládat i štafetu. A ty nácviky předávek stávali opravdu za to.... Jednou běžec z předchozího úseku nedoběhl toho běžce z úseku před sebou, jednou mu zase naběhl málem na záda, jednou se zase nestrefil štafetovým kolíkem do jeho dlaně......a k tomu patřily i nějaké ty naschvály. Stále něco, ale určitě žádná nuda a žádné reptání. Samozřejmě běžecké a i jiné tréninky, kde bylo možno a radno použít hřebové tretry, jsme je používali.
Těch tréninků skoku do dálky. Jak s klasického rozběhu, tak z zkráceného, z místa, a jako zlatý hřeb večera, i skoky z neodrazové nohy. To bylo potom takové malé, skokanské panoptikum. Věřím, že lidé, kteří se na nás někdy dívali z oken bloku domu, který sousedil se stadionkem po celé délce protilehlé rovinky, museli mít o zábavu postaráno. Nás to absolutně nemohlo rozházet. Kolik jsem to tehdá skočil?? Pokud se nepletu, tak v šesté třídě cca 440cm a ještě si pamatuji, že jsem se časem dostal něco málo přes 5m, ale v které třídě to bylo??? Možná, že to ještě v archivech (ne Cibulkových ani StB) někde je.
Další skokanská disciplína mě velice bavila - skok do výšky. Ten jsme trénovali buď ve školní tělocvičně a nebo později na stadionu Zbrojovky - právě na tom, co jsem se účastnil svých prvních, běžeckých závodů. Většina z nás jsme skákali stredlem (straddle), ale já jsem už zvládnul i flop (nesmíme zapomenout, že to byla sedmdesátá léta a flop se teprve v podstatě rodil). Pamatuji se, že spolužák Laďa skákal dokonce ještě horajnem (horine). Už tehdy bylo jasné, že tento styl nemá budoucnost, ale že byl Laďa v té době fyzicky vyspělejší než my ostatní, tak nás vždy porážel (on nás vlastně porážel skoro ve všech disciplínách, ne proto že by byl extra talent (ten možná byl také), ale proto, že byl na svůj věk neskutečně "převyspělý"). To je právě ten rozdíl mezi talentem a ......... To pozná jen odborník. Kolik dopadů na hliníkovou laťku jsem zkusil (nejen já) - v lepším případě to proběhlo jen s naraženými zády a prohnutou laťkou, a v horším konec tréninku. Naštěstí to nebylo při nějakých závratných výškách. Nedovedu si představit, kdyby dnes třeba Mutaz Essa Barshim z výšky 240cm dopadl zády na tu naši laťku. Asi by měl minimálně po závodě, možná i po sezoně a nebo po skákání vůbec. Zkrátka všechno chce svoje a špičkové výkony chtějí špičkové vybavení.
Nácvik hodů ať už krikeťákem , později granátem a nebo ještě později oštěpem, mně v paměti nějak extra neutkvěl. Snad jen, že když jsme házeli, tak musela být travnatá plocha po celé délce a šířce našeho plácku prázdná - nikdo totiž přesně nevěděl, kam hozený předmět poletí, a hlavně kam doletí.
Koule, tedy vrh koulí, mě nikdy nijak moc nebral - snad i díky mé nekoulařské postavě. Všichni jsme trénovali styl poskočný nebo jak se vlastně ten styl nazýval.
O nějaké otočce se v té době snad ani nikomu nezdálo. A i kdyby zdálo, tak jsem měl co dělat i se zvládnutím toho poskočného stylu.
No, než bych vyjmenovával všechny atletické disciplíny, co jsme trénovali, a trénovali jsme je všechny. Pardon, všechny ne - hodu kladivem jsem zůstal nejen já, ale i všichni ostatní ušetřeni. Standa a soudružka učitelka Novotná asi věděli proč to dělají.
Dokonce jsme zkoušeli (ano zkoušeli ne trénovali) skok o tyči. Tak to byla snad ještě větší parodie na atletiku, než to, co jsem viděl při zavádění atletických novot u některých disciplín kontinentálního poháru ve Vítkovicích v letošním roce. Jenže v našem případě ta parodie byla i vtipná. Na naši omluvu se musím zmínit, že tyč byla z nějaké slitiny hliníku s něčím a že byla sice lehká, ale totálně neohebná (s ní by snad ani Armand Duplantis nebo Renaud Lavillenie neskočili o moc výš) a navíc jsme skákali do dálkařského doskočiště s trochu víc nakypřeným pískem. Již dříve zmiňovaný Laďa ten dokonce o tyči skákal tak, že se s ní sice rozběhnul, ale když ji měl u laťky zasunout do toho u nás pomyslného šuplíku, tak ji zahodil a skočil bez ní. Jak jsem psal - panoptikum. Nevím už jak na tom byli s výkony ostatní, ale já jsem o tyči skočil míň, než jsem měl skočeno flopem.

Při bězích jsi běhal jaké vzdálenosti, 5km a nebo i víc?

5km?? Nic takového. Vše jsem odběhal a odtrénoval na stadionu ve formě krátkých úseků. Jen případné "přesuny" na stadion Za Lužánkami byly formou klusu, který byl relativně delší. Vše jsem já i všichni ostatní dělali přes rychlost. Už tehdy náš trenér Standa věděl, že v běhu je vše o rychlosti. Obzvláště v našem věku. Proč trénovat vytrvalost a běhat objem, když je vám třeba dvanáct? Na vytrvalost a tedy i objem naběhaných kilometrů je vždy dost času, na rozdíl od rychlosti. Pokud tu v mládí nedostanete pod kůži, ta na stará kolena to už nedoženete.

A jak to bylo v té době s Tvým běžeckým vybavením?

S čím?? S běžeckým vybavením?. Asi takto - právě probíhala sedmdesátá léta. Žádná speciální, běžecká obuv (nějaká pronace nebo supinace, tolik dnes diskutovaný došlap na přední část plosky nohy nebo na patu = nic, nebo spíš čistá nula), žádný speciální, běžecký textil (nějaké funkční materiály a přerůzné běžecká značky = opětně nic, tzn. velká nula (je zajímavé, že v roce 1972 Ronhill vyrábí první speciální běžecký textil, a v roce 1975 otevírá Ron Hill v Anglii svoji první běžeckou prodejnu), žádné doplňky stravy, ať už dovolené nebo zakázané, ani iontový nápoj. O měřičích tepu, nastoupaných nebo naklesaným metrech, a dalších dnes tak "důležitých" údajích ani památky. Když se měřil tep, tak prsty na krkavici a počítalo se během 15 sekund, a výsledek se znásobil čtyřma, a bylo to. Když se měřil časový údaj, tak na rafičkových stopkách sovětské nebo NDRácké výroby. Teď nevím, ale možná byly už i stopky od české firmy Prim.
Třeba co se týče obuvi, tak schválně říkám obuvi, protože to rozhodně nebyla běžecká obuv, jak ji známe dnes. Byla to "jen" sportovní obuv - co kdo ve sportovních obchodech sehnal. Osobně se pamatuji na dva páry obuvi. Oboje byly Botasky (opravdu od výrobce sportovní obuvi Botana Skuteč), ale takové, které dnes už nevyrábí, ale měl by. Věřím, že by i dnes byl o ně zájem. Oboje byly modré se obvyklým, silnějším proužkem na boku, a zlatým nápisem Botas a se třemi hvězdičkami. U těch prvních, podle dnešních tolik moderních popisů, by popis zněl asi takto: "svršek velice pružný a poddajný, který optimálně obepíná nárt nohy; šněrování spolu se svrškem tvoří celek, který používání této obuvi dělá maximálně komfortní záležitostí; lehké zpevnění v patní části zaručuje stabilitu, kterou ocení každý uživatel; mezipodešev garantuje optimální tlumení, ani přílišné, ale ani malé; drop odpovídá přesně vyžadovaným, ortopedickým parametrům (dle posledních výzkumů); podešev je ze speciální pryže, která zaručuje záběr na všech površích a je ji možno použít i na parketách - nezanechává žádné šmouhy, atd." (nepřipomíná Vám to něco?). A ony to byly v podstatě úplně obyčejné sportovní boty. Ty druhé už byly opravdu běžecké, ze kterých by i dnešním běhačům spadla brada. Jestli si dobře pamatuji, tak byly super lehké (určitě kolem 150 - 160g), lehký svršek, lehká mezipodešev, a v podešvi takový malý podpateček a ve předu trochu nášlapné pryže (v místě klenby nic). I dnes by byly jako super závodní, silniční model pro distance do 10km, a pro opravdové závoďáky. Taky v té době stály snad desetinu průměrného platu (ovšem jste je museli sehnat). Hm, trochu jiná běžecká doba. V té souvislosti s touto dobou mně to evokuje: "Dříve byly obyčejné boty, ale neobyčejní běžci." Samozřejmě to je s nadsázkou, ale....... (to s tou nadsázkou to říkám schválně, protože vím, že se ozvou takoví potrefení, kteří se budou cítit dotčeně).
Pamatuji se na naši společnou skříňku, kde jsem spolu s Laďou, měl běžecké věci - no, to bylo něco a jen pro otrlé.

A co strava vůbec?

Když si tak vzpomínám v rámci spojitosti se stravou, tak mně vytanula ještě jedna vzpomínka. Byl to nějaký ten letní měsíc a my jsme se partička ubírali po školním obědě (byly buchtičky se šodó - naprostá mňamka) k domovu. Co čert nechtěl (spíš asi chtěl), zrovna na naší cestě kolem stadionu Zbrojovky, byli komedianti, tedy střelnice, vláček, a hlavně řetízkový kolotoč. No, kdo by odolal?? Tak šup na něj. Jedna jízda, druhá jízda, tře.........., a z ničeho nic se ozvaly právě zmiňované buchtičky se šodó. Asi se jim jízda na kolotoči nelíbila a chtěly vystoupit. Také za chvíli během jízdy vystoupily, a to rovnou na dětský kočárek, co byl v blízkosti kolotoče. Když kolotoč zastavil, tak já, jako bývalý "majitel" buchtiček s lehce pobledlým obličejem, jsem "rázným" krokem, málem netrefa schůdky, opustil kolotoč nijak se nehláše ke svému autorství (dnes by jistě OSA nějaké ty autorské poplatky vyzískala).
I to se možná později podepsalo na mé ostražitosti co se jídla týče.
Jinak samozřejmě úplně v tu dobu běžná strava.

To trvalo celé ty čtyři roky?

V podstatě ano, jen s tím rozdílem, že se naše výkony zlepšovaly a zlepšovaly. Bylo to nejen věkem (dnes už to má díky věku naopak sestupnou tendenci), ale především tréninkem. V deváté třídě, při našem počtu 18 žáků (atletů) došlo k tomu, že nastal čas (jsem přesvědčen, že u některých disciplín to bylo již pozdě a nebo na hraně) specializace. Některým byl "určen" skok do dálky, některým hod oštěpem, některým i přes to tyčkařské panoptikum skok o tyči, atd. Úplně jsem miloval skok do výšky a snad i proto mě překvapil Standa, že v mém případě výšku ne, ale víceboj tedy desetiboj. Teď zpětně jeho rozhodnutí naprosto chápu - výška mě sice bavila a něco snad i skočeno (jak se říkalo a říká) jsem měl, ale nebyl to ten zázrak, který by mě měl předurčovat k nějakým super výkonům. Byl to v podstatě takový výsledek toho, že žádnou atletickou disciplínu jsem neměl tak výjimečnou, že by mělo cenu jí extra věnovat, ale víceboj, by mohl být mou cestou. Jenže ten se mně vůbec, ale vůbec nelíbil (možná škoda - mohl jsem třeba být takovým předchůdcem Změlíka, Dvořáka a nebo Šebrleho:-)) a ani nebavil.
Tak snad někdy příště. A to byla taková má tehdejší atletická labutí píseň jejímž volným pokračováním byla moje basketbalová kapitola (o tom možná někdy jindy), a moje pozdější běžecká doba temna. Ta by vydala na bestseller, ale úplného sportovního protipólu.

A můžeme se domluvit na pokračování?

Teď jsem si ještě na něco vzpomněl.

A na co?

Na gymnastiku. Tu jsme totiž také dost často měli zařazenu do našeho tréninku. Byla zkrátka dost důležitou součástí naší přípravy. Samozřejmě nebyla, co se úrovně provedení týče, rovna provedení samotných gymnastů, ale byla "blízko". Šplh na laně i na tyči, s přírazem i bez přírazu. Dokonce jsme prováděli to, že jsme na jedné straně tělocvičny vyšplhali na lanu nebo tyči až nahoru, a přes celou šířku tělocvičny jsme po lanech či tyčích přeručkovali na druhou stranu, a to několikrát po sobě.
Hrazda - výmyk, podmet a nevím co ještě. To stejné, tedy podobné, na bradlech, kruzích. Speciální kategorií byly přeskoky přes kozu, koně či švédskou bednu.
To jsme byli skoro jak "opravdoví" gymnasti - pořádný rozběh - skok na odrazový můstek - a hop.
Takové salto s pomocí odrazového můstku mělo svoje kouzlo, i když se někdy na 100% nepovedlo. To mě bavilo, i když jsem v tom nebyl nijak extra.
V podstatě jsme využívali veškerého tělocvičného vybavení pro naše tělocvičení. "Opičí dráha" po celé tělocvičně byla opravdu výživná. Ale když jsme ji museli třeba zvládnou třikrát po sobě, tak to už byla "nadvýživná".
Ještě si vzpomínám, že někdy před vlastním tréninkem, když Standa ani soudružka učitelka Novotná nebyli přítomni, jsme si z nářaďovny vytáhli takovou menší trampolínu, kterou jsme si dali před basketbalový koš, a s její pomocí "zapichovali" basketbalové míče do koše jako ti nejlepší hráči z NBA.
Teď už k té otázce, jestli se můžeme domluvit na pokračování?
Pokud bude zájem a čas, tak ano.


"Ať nám to běhá!"

POKRAČOVÁNÍ

A tak co ta doba běžeckého temna??

Po pravdě, o tom bych se zde nerad zmiňoval. Není to období, na které bych po běžecké stránce mohl být nějak hrdý nebo dokonce pyšný.
Když to shrnu, tak pokud jsem měl do té doby nějaké předpoklady a vrozené dispozice pro dosažení nějaké výkonnostní laťky, tak tímto obdobím jsem si ji setsakramentsky snížil. O kolik?? Asi o hodně.
Na druhou stranu i zde platí: všechno špatné je k něčemu dobré. Snad i toto období přispělo k tomu, že jsem začal s během podruhé.
Tedy, dostal jsem druhou příležitost.

Dobře, tak jak to bylo s tou druhou příležitostí??

Aby byla tato přípežitost správně pochopena, tak musím začít víc ze široka. V roce 1983, přesně 4. ledna jsem narukoval k vojenskému útvaru VÚ 5919 v Praze (doufám, že jsem neprozradil nějaké vojenské tajemství). Byl to v podstatě důsledek podcenění mé "přípravy" pro vyzískání modré knížky.
Ano, té modré knížky, o které se i v jedné písničce zpívá, a která v té době byla hodně žádaný artikl. Takže na podzim roku 1982 jsem před odvodovou komisí, stojíce jen v trenýrkách (nebo slipech?) ve čtverečku, který byl vyznačen na zemi, vyslyšel: "Schopen - odveden, s určitými omezeními!"
Ta určitá omezení byla taková, že jsem ve vojenské knížce měl vojenskou specializaci - jako, že jedni mají třeba tankista, radista, ženista......, tak já jsem měl - zedník - obkladač. Ano, já jsem měl zedník - obkladač, aniž bych byl zedníkem vyučen a už vůbec ne obkladačem.
To, kdyby se tehdá dozvěděli ve vedení NATO, tak by se buď smíchy po...., anebo by vzali do zaječích.
Ať to bylo jak chtělo, tak moje podcenění situace vyústilo v to, že jsem opravdu 4.ledna 1983 se musel dostavit, a také dostavil, na adresu vojenského útvaru 5919 (viz povolávací rozkaz) v dopoledních hodinách, Praha 5 Motol - Zámeček (dnes tam podle google maps sídlí Státní Zemědělská a Potravinářská Inspekce) .

IMG_20190112_141124




Tam jsem si odbyl měsíční příjímač, a šup do kasáren v Praze na Ruzyni. Je třeba ještě připomenout, že se nejednalo o "klasický" vojenský útvar (samozřejmě s mou specializací to ani jinak nešlo), ale že se jednalo o útvar silničního vojska - v podstatě takové volné pokračování dřívějších útvarů PTP (černých baronů).
Takže jsme tam byli takoví ti se zdravotním omezením, kádrově nespolehliví, a i z jiných podobných důvodů.

Mám ten dojem, že ani "lampasáci" tam nebyli tak úplně za odměnu. Třeba o jednom z nich (říkalo se mu major guma) se tradovalo, že tam byl přeložen proto, že jako podplukovník v podnapilém stavu jezdil na odcizeném pionýru a střílel ze služební zbraně, a k tomu ještě vyřvával, že Američani jsou na Labi.
Výsledek degradace na majora, a převelení.

Stejně tak můj velitel roty nějaký nadporučík XY. Byl to takový maďarský Slovák a nebo slovenský Maďar, který se k té hodnosti a vůbec k tomu velení dostal za................(odbornost to jistě nebyla), ale byl to hodný, nekonfliktní člověk, který ovšem velice rád a hodně sázel na sportovní zápasy. Vzpomínám si naprosto přesně, že jsem dělal dozorčího na rotě a on ke mně přišel a začal (věděl, že jsem z Brna): "Vojín Baberad, ako budě hrať Zbrojovka (pro ty neznalé to byl v té době hodně dobrý brněnský, fotbalový tým hrající nejvyšší spoutěž)?? Keď vyhraje - dobre, keď prohraje - boha jeho."
Asi vsadil na její vítězství. Ovšem, jak to dopadlo, nevím.

To jen tak pro lepší orientaci, jaký tam byl vojenský ansámbl.

Teď ještě k vlastním "spolubojovníkům".

Jelikož jsme byli útvar, kam se rukovalo jen jednou za rok, a to vždy začátkem ledna, tak jsem si užil dobu jednoho roku jako "zobák" pod velením "mazáků", protože na útvaru fungovala "mazácká" vojna a ne vojna "lampasácká" (pro neznalé starší ve vašem okolí jistě a rádi vysvětlí). Samozřejmě později jsem byl "pasován" na staršího rajonistu, z čehož byla samozřejmě určitá privilegia, atd., zkrátka vše, co k tomu patřilo.

Narukovali se mnou i tací, jako například vojín Kotlár (podle jména asi tušíte z jakého etnika byl) a ten musel víc jak jeden měsíc chodit jen v modré, teplákové soupravě, protože byl tak obézní, že nějaký čas trvalo, než sehnali uniformu jeho velikosti.

Dále na pokoji se mnou byl vojín XY, a teď si nevzpomenu na jeho jméno, který k nám byl převelen ze Sabinova (vojenský kriminál), kde si odseděl dva roky za zabití (bohužel nešťastně při čištění zbraně vyšel výstřel a ..........).
Byl to velice tichý a hodný kluk - bohužel stala se mu ta nešťastná událost.

Také se mnou narukoval i Vladimír K., byl to syn akademického malíře. Od něho mám také takovou story, kterou mě vyprávěl, a patří jistě k té době. Zkrátka byli rodina, která si "zasloužila", že byli monitoraváni státní bezpečností, nebo jejich spolupracovníky, a že i výtvory jeho otce byly patřičně lustrovány. Jednou právě jeho otec namaloval obraz krajiny s důlkem uprostřed, a dal mu název "Rovina".
A ten u určitých "odborníků", kteří měli umění u nás na starost, zkrátka díky názvu neobstál a tímto odůvodněním: "Tak to takto nejde, název Rovina a důlek uprostřed? To by si někteří mohli vysvětlovat, že jako my říkáme všechno na rovinu, ale že ve skutečnosti to je jinak....!"
Jo, i to se stávalo.

Ovšem ještě zmíním tři vojíny a už začnu s vlastním během.
Byla to taková nerozlučná trojice, byli to moji "supermazáci", tedy vlastně "mazáci" mých "mazáků". Byli to Východňari někde severně od Košic.
Za ně se už i samotný velitel útvaru asi modlil, aby neudělali žádný průser, a on je mohl propustit konečně do civilu. Dosluhovali si totiž trest (Sabinov), za to,
že když byli jako "zobáci" na vojně, tak na ně začal dělat ramena nějaký ambiciózní absolvent (špagát), a oni ho společně vyhodili z okna prvního patra = dva roky v Sabinově. Byli v pohodě, tedy nás "zobáků" si nevšímali, jen sem tam požadovali nějaké to cigárko a nebo drobas na pivko. Jinak je nebylo v podstatě celý den vidět.

A ještě se dovolím zmínit o jednom - nějaký vojín Bohuš XY. Také dosluhoval nějaký ten trestík. Představte si kluka v roce 1983 - vysoký cca 170cm, ovšem ramena jako Rambo a Arnold dohromady, potetované svalnaté ruce, pekáč buchet, neskutečně udělanej, ale fakt neskutečně, že dnes by návštěvníkům posiloven spadla nejen brada. Ten byl v naprosté pohodě, pokud byl střízlivej (taky někdy byl). A když měl popito, tak to bylo něco.... Je pravda, že nás "zobáků" si nevšímal, ale měl pivku na "lampasáky" a ty, co mu chtěli nějakým způsobem velet (naštěstí pro ně, takových moc nebylo).
Tak jedna příhoda s Bohušem. To jsem zrovna dělal dozorčího na rotě a přišel hodně podroušen právě Bohuš a ustlal si u dozorčího stolku.
Co čert nechtěl, zrovna v tu dobu přicházel na kontrolu dozorčí útvaru. Co teď?? Odtáhnout Bohuša za ruce na záchod, nebo co?? Bylo to moc na rychlo, a tak se nedalo nic dělat. Nechal jsem Bohuša ležet tam, kde ležel, a když přišel dozorčí útvaru, tak jsem zasalutoval a podal hlášení: "Soudruhu nadporučíku, dozorčí roty vojín Pavel Baběrád, během mé služby se nic mimořádného nestalo!" Málem to prošlo, jenže si všimnul opilého, ležícího vojína za dozorčím stolkem....
"Co, nic nestalo?" a vrhl se k němu. Když však zjistil, že to je Bohuš, tak se hbitě otočil na podpatku a vyrazil do své kanceláře, kde se snad radši i zamknul.
Tak takovou "moc" měl Bohuš.
A takových a jiných podobných bylo...... spousta.
Tak aby jste byli v obraze o jaké osazenstvo a v podstatě prostředí se jednalo.

A jak to tedy bylo s tím začátkem běhání?

Byli jsme silniční vojsko, tzn. ani jednou jsem si nevystřelil ze samopalu či jiné střelné zbraně, "pleťovou" masku, tak se říkalo protichemické, ochranné masce vzor (číslo již neznám), jsem měl jednou nebo dvakrát na obličeji. Ne, že by mně to vadilo a scházelo, spíš naopak.

Zkrátka ráno budíček, asi ve stejnou dobu jako naproti v Ruzyňské věznici (z okna našeho pokoje byl krásný výhled na věž Ruzyňské věznice a na letohrádek Hvězdu), hygiena, nástup před ubikací, přesun na snídani a snídaně, přesun na stavbu - práce do oběda, oběd, práce do jak kdy, někdy do 16:00, někdy do 18:00 (byly i pracovní akce, když bylo potřeba splnit plán nebo co, že jsme vyšli z ubikace ráno před snídaní a vrátili se z práce na ubikaci druhý den před snídaní).
A to tak plynulo celý první rok bez větších změn. K tomu samozřejmě i nácviky bojových poplachů, různé "parádičky" na "buzerplace" atd.
Ovšem to sice bylo na programu, ale hlavní program byla práce - stavěli jsme tehdejší vojenskou ubytovnu na Ruzyni, a později jsme rekonstruovali vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova tamtéž.

No, a díky kamarádovi, také vojínovi, který pracoval v "lampasácké" jídelně, baru, klubu a to vše v jednom, který na veliteli útvaru vydobyl možnost, že někteří vojíni mohli po práci, když bylo naprosto vše, ale naprosto vše, hotovo, a vy jste neměl žádný rest, ve svém volnu na čásek "zmizet" mimo kasárna - zahrát si fotbálek na plácku kousek od Obory Hvězda a nebo si moci jít zaběhat.
Nevím, kolik "volňásků" na opuštění kasáren bylo, ale to nebylo až tak důležité. V kurzu byl především fotbálek.
A teď to přijde, tedy spíš přiběhne.
Pamatuji se na to jako dnes (není to určitě přesně na 100%). To jsem s kamarádem, vojínem Láďou a nebo Vláďou? Chlumským nebo Chlumeckým? spolu poprvé vyběhli z kasáren. Představte si to. Rok 1984 - jaro, a my stáli poprvé před kasárnama ve vojenské, modré, teplákové soupravě, na nohách ty klasické, vojenské, zelené, kotníkové "kecky", v kapse průkazku umožňující nám legálně vypadnout z kasáren, a jít si zaběhat.....
No, něco nepopsatelného.
Samozřejmě i do té doby jsme chodili občas na vycházky po Praze (Václavák, Kulaťák, Malá Strana, na plavečák do Podolí, ale především do pohostinství v blízkém okolí - Džbán, Dívčí skok v Divoké Šárce, Vokovice, Liboc, atd.). Jenže to bylo ve vojenském stejnokroji, a to jednou za čas, když člověk neměl navíc nějaký ten průser.
Tohle bylo něco úplně jiného.
Takže stáli jsme před kasárnama a kam.....? No, první trasa byla po dnešní ulici U Prioru, Špotzovu, přes dnešní Evropskou, a Divoká Šárka to jistila.
Nebylo to klasicky údolím, ale tak trochu bokem (když jsem si to dnes na mapách google změřil, tak to bylo cca 3km tam a 3km zpět).
Krásné, jarní počasí, modrá obloha, teplíčko, jen ta trénovanost byla taková, jaká byla, tedy spíš žádná nebyla.
Později jsem zjistil, že pro běhání moc pěknějších míst v Praze není.

Tak, to byl vůbec můj první výběh od roku 1978, a začátek mého druhého začátku běhání.
Později to dopadlo, tak, jak to bývá. Kluci, co chodili na fotbálek, tak místo na fotbálek, začali chodit na pivo, a výsledek byl nasnadě.
Přišel zákaz těchto mimokasárních akcí. Po nějakém vyjednávacím čase jsme se někteří k běhu mimo kasárna mohli vrátit. Ovšem stejně nakonec jsem zůstal sám, který tohoto privilegia využíval. Nebylo to proto, že by nebyla ta možnost, ale nikomu se zkrátka nechtělo.

A ještě jedna technická, která "udělala" běh ještě běžečtější.
Kdyř už bylo jasno, že pokud si to u "lampasáků" respektive u velitele útvaru nepo...., tak že budu moci běhat častěji a více, jsem si nechal z domu poslat "běžecké" vybavení. No, dobře, ano vybavení. To bylo v podstatě bílé tričko s krátkým rukávem, takové děrované (ta děrovanost něco podobného, jako měl Ron Hill, když vyhrál v roce 1970 maraton za 2:09,28), a teď .......něco dnes vůbec nepředstavitelného, tehdy běžecká bomba, rudé, saténové trenky s rozparky na bocích, ponožky nevím, ale asi bílé, a sportovní boty (schválně zde píši sportovní, protože speciálně běžecké, jak je známe dnes, to rozhodně nebyly, ale nebyly vůbec špatné). Byly celé bílé, kožené, s podešví trochu běžeckého tvaru - dobře se v nich tehdá běhalo.
Takže nejen, že se člověk dostal z kasáren, ale navíc, v podstatě v civilním, navíc sportovním oděvu, takže se mohl v ten daný okamžik cítit jako civil a běžec zároveň.

Ještě si vzpomínám, že za to období (od jara do podzimu 1984), co jsem po okolí Džbánu, Šáreckého údolí, případně Obory Hvězda (tam hodně málo, skoro vůbec) běhal, jsem nenarazil na žádného běžce. A to jsem kolikrát doběhl Šáreckým údolím až k Vltavě a zpět, a........nikdo.
V té době jsem si nevedl žádný tréninkový deník, žádné měření časů (čas byl určen dobou na jak dlouho jsem se mohl vzdálit z kasáren), žádné nastoupané ani naklesané metry, žádné spálené kalorie, prostě jedno velké nic.
Ovšem to velké nic bylo nahrazeno daleko největším pocitem svobody a možností aspoň na chvíli sundat ten zelený mundůr a připadat si tak nějak jinak.
A to, když si ještě představím, že jsem třeba ten den (v podstatě každý den i v sobotu) opravdu těžce fyzicky pracoval na stavbě, a pak byl rád za to, že se mohu některý den ještě fyzicky dorazit během........ Jo, věk není, nebyl a nikdy nebude jen číslo.
Samozřejmě po návratu z běhu jsem musel zvládnout všechny povinnosti jako každý vojín, takže žádná relaxace a odpočinek - furt v jednom kole.
Kde byly v té době doplňky stravy, iontové nápoje, regenerace, masáže, kompenzační cvičení..... Pardon, kompenzační cvičení jsem měl v podstatě každý den - házení lopatou, vození cihel na kolečku, tvarování armatury, betonování, stavění zdí z cihel, kopání výkopů, atd.

Takže co se týče motivace, tak to nebyl žádný maraton ani půlmaraton, žádné zvýšení si fyzické kondice, žádné zaběhnutí si nějakých výsledných časů, žádná módnost běhání. Zkrátka nic podobného jen jediný motivační stimul (samozřejmě zištný) - vypadnout alespoň na chvíli z kasáren.
Toť vše.

Teď jsem si vzpomněl ještě na jednu takovou akci, která se vztahuje k mému druhému začátku běhání.
V době, kdy už jsem na vojně nějakou to dobu běhal, se konaly závody mezi vojenskými útvary v orientačním běhu dvojic. No, a tato informace dorazila i na náš útvar, a zkrátka velitel útvaru chtěl výsledky. Když nám povolil to běhání, tak se borci ukažte. V tu dobu nás běhali čtyři kousci. Takže dvě dvojice.
Zkrátím to.
Nevím kde se to konalo, kdy se to přesně konalo, ale jedno vím jistě. O orientačním běhu jsem v tu dobu věděl kulový. V mapě sem poznal maximálně les, budovy, silnice, nějakou tu polní cestu, ještě tak zříceninu hradu, a to bylo vše.
Před startem jsme vyfasovali tu tehdá klasickou buzolu, potom po startu mapu a ......... Ještě, že po nás v intervalu, teď nevím jestli minuty nebo jen půl, startovala jiná dvojice (měli z civilu zkušenost s orientačním během), a ti nás doběhli hned na začátku. Tedy mi jsme na ně spíš počkali. Takže jsme se s kamarádem jich zachytili, a do dnes nevím kudy jsem běžel, kde byly kontroly, zkrátka jsme celý závod proběhli s nima a výsledek byl.........Oni vyhráli, a my jsme byli druzí, se ztrátou té jedné nebo půlminuty, co byl rozdíl hned na startu. Pravda bylo to proti pravidlům, ale ......opušťák, co potom byl, byl opušťák.
Touto cestou bych se chtěl omluvit ostatním závodníkům a slibuji, že se to už víckrát nestane.
Na druhou stranu, kdybychom se k nim nepřivařili, tak tam po lese běhám ještě dnes.

Pak jsem se předčasně vrátil do civilu, a v podstatě od té doby toho prvního výběhu, někdy na jaře 1984, běhám doposud.

Předčasně = ze zdravotních důvodů. Ano, z těch stejných zdravotních důvodů, na které jsem spoléhal u odvodu na podzim roku 1982. Tehdá schopen, a po v podstatě dvou letech nezměněného stavu, neschopen.
Když mně toto neschopen dávala komise pro západní okruh, nebo co to bylo, tak se mě ten jejich mluvčí zeptal: "Který vůl vás sem poslal?" (měl na mysli vojenskou základní službu). A já mu odpověděl: "No, nějaký od vás!"

Tak to byl začátek mého druhého začátku běhání.

Díky, a budeme pokračovat??

Pokud bude zájem, tak proč ne??

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení