Pitný režim??
Tento článek mně došel na mailovou adresu, a jsem přesvědčen, že se hodí minimálně ho přečíst, případně se dle něj zařídit.
" Nejuznávanější lékaři jdou do boje. Nepřítel je jasný: pitný
režim. Ta podivná móda neustále nosit lahev s vodou a upíjet.
Jedna dáma, která stála ve frontě u pokladny supermarketu,
nedávno zažila překvapení. Když tak čekala, až přijde na řadu,
otevřela si litrovou plastovou lahev. Pila hltavě a poměrně
hlasitě.
Přistoupil k ní šarmantní pán a zeptal se, jestli není nemocná.
Vysvětlil, že je lékař, a proto ho zajímá, proč pije ve frontě u
pokladny. Pokud má tak silnou žízeň, že se musí kdekoli ihned
napít, něco s ní není v pořádku.
Paní se divila. Podle ní naopak bylo všechno v naprostém
pořádku. Dodržuje přece pitný režim. Co je na tom divného?
Ten zvídavý muž byl nejznámější plastický chirurg Jan Měšťák,
emeritní přednosta Kliniky plastické chirurgie 1. lékařské
fakulty Univerzity Karlovy a Nemocnice Na Bulovce. Když vidí
někoho, kdo si nosí PET lahev a upíjí z ní na veřejnosti, je
zoufalý. „Já už se na to nemůžu dívat a štve mě to čím dál víc,“
zlobí se. Vypráví mi o pacientkách, kterým například nemůže
operovat oční víčka, protože je mají velmi oteklá.
Když zjišťuje proč, ukáže se, že dámy přesně dodržují takzvaný
pitný režim. Lijí do sebe litry tekutin ve víře, že pro sebe
dělají to nejlepší.
„Ptám se jich, kde jste na to přišly, že máte tak hodně pít? Já
to četla, já to slyšela.
Takže když vám někdo řekne, abyste hodně pila, pijete.
Když vám někdo řekne, ať skočíte z okna, skočíte?“
Jan Měšťák vystupuje na odborných konferencích s prezentací, z
níž vyplývá, že to, co léta považujeme za zdraví prospěšné, je
nejen naprostý nesmysl, ale navíc ještě cesta, která může zdraví
škodit. A není v tom sám.
„Přivezli nám dívenku v bezvědomí. Zhlédla se v reklamě, v níž
miss pijí hodně vody. Myslela, že když bude hodně pít, bude taky
tak krásná. Nadměrným pitím si přivodila otok mozku,“ říká Luboš
Kotík, primář I. interní kliniky Thomayerovy nemocnice v Praze.
Jan Měšťák se setkal s případem, kdy maminka šestiletého děvčete
tvrdila, že jí dětská lékařka poradila, aby dceři denně dávala
vypít nejméně litr a půl vody. „Tak jsem se zase naštval. Když
jsem se další den uklidnil, telefonoval jsem té lékařce a ptal
se, kde přišla na to, že by dítě mělo denně vypít litr a půl
vody. Odpověděla mi, že to asi někde četla. Na otázku, kde to
četla, nebyla schopna odpovědět. Někde to prostě četla. Asi v
časopise nebo na internetu.“
NEVYDRŽÍTE DVĚ HODINY?
Přijít student medicíny na přednášku docenta Měšťáka a mít s
sebou PET lahev, nedejbože se z ní napít, to je jasná
sebevražda. Ti noví, kteří to ještě nevědí, jsou vystaveni jeho
otázkám: To nevydržíte dvě hodiny, aniž byste se napili? To si
budete brát lahev i na sál, když budete operovat? Nebo přerušíte
operaci a půjdete se napít? „Až za demoralizující považuju, že
žáci ve školách mají dovoleno mít na lavicích PET lahve s vodou,
ze kterých při vyučování nejen že stále popíjejí, ale dokonce
mnozí chodí na toaletu s nucením na močení,“ říká.
Totéž se děje i jinde. Stačí dát řeč s další lékařskou
kapacitou, profesorem Pavlem Dunglem, přednostou ortopedické
kliniky Nemocnice Na Bulovce v Praze.
„Pozoruju studenty, kteří k nám chodí na stáže. Mají v kapsách
plášťů lahve s vodou a neustále z nich ucucávají. Ptám se jich,
proč to dělají. Že prý dodržují pitný režim. Nevím, co to je
dodržovat pitný režim. Nic takového neexistuje. Když to nevědí
lidé, kteří chtějí být lékaři, je to smutné. Zdravý člověk se má
napít, když má žízeň. Neustálé popíjení z lahve na veřejnosti je
nejen nevychovanost, ale i absolutní hloupost. Kdo to dělá,
skočil na reklamy výrobců balených vod a limonád. Nejenže
překračuje hranice zdravého rozumu, ale ničí si zdraví.“ Tak si
to shrneme.
Roky čteme rady, že máme hodně pít, protože to dělá dobře naší
pleti, ledvinám, všemu. Zkrátka kdo nevypije denně minimálně dva
litry, nemá v této době na světě co pohledávat, protože je
nezodpovědný jedinec, který nepečuje o své zdraví. Tuto
informaci jsme si tak silně vzali za svou, že ji bereme jako
jednoznačně pravdivou, vědecky prokázanou.
Spojili jsme s ní pevně naše životy a předáváme ji našim dětem.
A pak se začnou objevovat názory, že je to nejen zbytečné, ale
přímo škodlivé. S Janem Měšťákem jsem si o tom povídala už před
pár roky. Vznikl tehdy článek s názvem Je pitný režim podvod?
Vzbudil velký zájem čtenářů a... A nic. Dál se proléváme vodou a
limonádami, protože mezitím se na nás dál ze všech stran valí
informace typu:
Vypijte denně tři až čtyři litry vody.
Pitím hydratujete pleť, zlepšujete její vzhled i stav.
Vypijte před každým jídlem velkou sklenici vody.
Aplikace v mobilu pohlídá váš pitný režim.
Pijte, i když nemáte žízeň. Pijte, voda vyplavuje z vašeho těla
toxiny.
ŽE SE V TOM NEUTOPÍ
Lékaři jsou na podobné titulky čím dál alergičtější, protože
souběžně s tím, jak se dodržování takzvaného pitného režimu
stalo běžné, se už setkávají s jeho následky. Vždycky nějakou
dobu trvá, než se něco projeví, takže teď se ukazuje, co s lidmi
dělá, když do sebe pár let lijí vodu jako diví.
„Měl jsem pacientku, která měla po operaci nosu otoky v
obličeji, i když nos byl štíhlý a v pořádku. Když jsem
zjišťoval, jak je to možné, přiznala, že denně vypije tři až
čtyři litry vody, ale zároveň si byla v lékárně pro léky na
odvodnění,“ vypráví Jan Měšťák.
Setkal se s případem, kdy si jistá dáma stavěla každý den po
příchodu do práce na stůl sedm sklenic vody, protože tak měla
lepší přehled, že během pracovní doby vypije podle ní dostatečné
množství tekutin.
Zná lidi, kteří pijí tak, že chodí močit až patnáctkrát denně a
několikrát za noc.
Operoval striptérku, která denně vypije šest litrů vody, což
vede k tomu, že zvládne pouze třicetiminutová vystoupení. Déle
bez návštěvy toalety nevydrží.
„Prolévají se množstvím vody, ve které by se mohli utopit,“
vysvětluje Jan Měšťák. „Jedna žena mi vyprávěla, že se v noci
probouzí s pocitem úzkostí a má dojem, že se udusí, pokud se
hned nenapije. Takže pije i v noci. Jde o jasnou formu
závislosti, o takzvanou polidypsii, aquaholismus, tedy posedlost
dodržováním pitného režimu. Kdo jí trpí, ten považuje za
normální vypít denně dva až tři litry vody, někdo až šest litrů.
Vede to k psychickým poruchám.“
Jak se projevují? „Už po hodině bez příjmu tekutin má takový
člověk pocit, že omdlí,“ pokračuje doktor Měšťák. „Má stálý
pocit žízně a sucha v ústech. Když se napije, dostaví se
uklidnění, jakási psychická úleva. Mnozí jsou na tom časem až
tak, že nutnost trochu se napít pociťují po několika minutách.
Jde o typický pohyb, kdy se plastovou lahví jen tak dotknou úst
a trochu ucucnou. A mají pocit, že jim je lépe. Je to
psychogenní závislost, nebo není?“
Přitom si je vědom, že při některých onemocněních močového
měchýře, ledvin či kožních chorobách se vyšší příjem tekutin
doporučuje.
VZÍT SI VZOR ZE PSA
„Popíjet vodu jen tak, neustále, i při chůzi po ulici je
naprostý nesmysl,“ tvrdí primář Luboš Kotík. „Jinak je to u
seniorů, kteří ztratili schopnost rozpoznat žízeň. U některých
lidí vyššího věku je v pořádku, když se hlídá, zda vůbec něco
pijí. Ale pro mladého člověka je naprosto zbytečné nutit se k
pití. Stačí se přece napít, když je žízeň. Od toho ten reflex
máme.“
Primář Kotík zmiňuje jednu odbornou práci, která zaznamenává
případ, kdy pacienti s poruchou ledvin dostávali po určitou dobu
o půldruhého litru víc. Pak byli srovnáni s lidmi, kteří měli
stejnou poruchu, ale ten půldruhý litr navíc nepili. Neprokázal
se vůbec žádný vliv na funkci ledvin,“ vysvětluje.
Zírám. Zdá se, že co věhlasný lékař, to další voják v boji proti
současné posedlosti dodržováním takzvaného pitného režimu.
Koho tak ještě požádat o názor? S kým na toto ošemetné téma
promluvit? Co třeba Pavel Pafko, břišní a hrudní chirurg,
emeritní přednosta III. chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty
Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Motol?
„Z dětství si vzpomínám, jak dědeček chodíval na pole. Pozoroval
jsem lidi při žních v době, kdy se ještě většina práce dělala
rukama. Dřeli těžce, bylo vedro. Napili se, když měli žízeň.
Neměli lahvičky, ze kterých by neustále upíjeli. Za mého mládí
neexistovalo, aby se po ulicích chodilo s lahvemi. Nikdy jsem
třeba na Karlově mostě neviděl nikoho s lahvičkou, a to tam
vždycky bývalo hodně turistů. Nyní tam nepotkáte nikoho, kdo by
lahvičku neměl. Víte, neuškodí pozorovat přírodu. Psi taky
nechodí pořád chlemtat, i když mají misky plné vody. Napijí se,
když cítí žízeň. A žijí. Žijí i srnky, které rovněž nechodí po
lese s PET lahví na krku.“
Když se u nás počátkem devadesátých let objevila balená voda,
tedy voda v PET lahvích, mnozí se divili, nač si vodu kupovat,
když je zadarmo z kohoutku. Jenže kdo už měl za sebou nějaké
cesty do zahraničí, ten věděl, že balená voda byla v mnoha
zemích běžná, to jen my tady jsme napouštěli při žízni do
sklenic vodu z kohoutků a lili do ní sladkou šťávu. Všechno, co
bylo takzvaně ze Západu, bylo okouzlující a platilo to i o
nápojích v plastu.
KDO BY KUPOVAL VODU?
„Když se objevily balené vody, říkal jsem si, kristepane, kdo
bude kupovat vodu, když je zadarmo z vodovodu? No a vidíte. Byl
to výborný marketingový tah, balenou vodu kupuje kdekdo,“
podotýká Pavel Pafko.
Však se taky v reklamní branži prodej vody v petkách označuje za
jeden z nejgeniálnějších nápadů všech dob. Shrnul to Richard
Wheatly, jeden z těch, kdo tuto myšlenku uvedli do praxe. Pak
přednášel o tom, jak dělat správnou reklamu a přesvědčit lidi,
aby kupovali to, co by je donedávna koupit ani nenapadlo. Shrnul
to větou: „Dokázali jsme lidem prodat hloupý pocit.“ Ten pocit
spočívá v tom, že voda balená v plastové lahvi je lepší než voda
z vodovodu. Tedy v podstatě to, že lidé kupují bezcenný plastový
obal s něčím, co je normálně zadarmo. Ale kdyby jen bezcenný.
Čím dál víc se mluví o tom, že zdraví škodí.
„Z plastových lahví se uvolňují látky, které se s vodou
dostávají do organismu,“ říká primář Luboš Kotík. „Při jednom
pokusu rodina dostávala tři týdny veškeré potraviny jen ve skle.
Nic nepřišlo do kontaktu s plastem. Další rodina jedla jen to,
co bylo zabalené v plastu. Po třech týdnech rodina, která
nepřišla do kontaktu s plastem, neměla v moči škodlivé látky.
Dnes je v plastu téměř vše, je problém se mu vyhnout, a tak
nechápu, proč si škodlivé látky dodávat do těla ještě tím, že
pijeme vodu z plastových lahví. Já piju zásadně vodu z vodovodu.
Lidé naletěli marketingovému tahu a bohužel někteří lékaři je v
tom ještě podporují. Jenže nezapomínejme, že lékaři občas dávají
velice zhoubné rady.“
S LAHVÍ DO DIVADLA
Chirurg Jan Měšťák má ve své prezentaci o aquaholismu část s
názvem „Když rozum zůstal stát“. Popisuje v ní například
situaci, kdy v Národním divadle při opeře mají ženy na okraji
lóží plastové lahvičky, aby z nich mohly upíjet při představení.
Potom o přestávkách korzují divadlem, nesou ty petky, co chvíli
z nich upijí... „Kdybych se kdysi napil z lahve na veřejnosti,
maminka by mi dala pohlavek. Dnes takhle běžně pijí ve
společnosti ženy, pěkně oblečené dámy. Neuvěřitelné,“ diví se.
Podivoval se rovněž, když si v parku všiml podivuhodně
vyhlížejících sportovců na kolečkových bruslích: „Mají plastové
lahve v batůžcích na zádech a z nich jim vede do úst hadička, ze
které si doplňují minerály s vodou. Já to skutečně nechápu. Od
patnácti let jsem býval na soustředění reprezentačního družstva
ve volejbalu, vrcholově jsem sportoval. Na vojně v Dukle Kolín
jsem měl tu čest trénovat s nejlepšími hráči a mistry světa ve
volejbale. Hrálo a trénovalo se ještě pod širým nebem, před
olympiádou i třífázově, často ve velkém vedru. Nikdy se během
zápasu a ani tréninku nepilo.“
Ano, taky jsem si všimla těch zvláštních bytostí s hadičkami v
ústech. Vyskytují se ve městech v parcích, tam, kde se jezdí na
bruslích a na kolech. Je to zřejmě vyšší forma neustálé
hydratace, stav, který možná časem pronikne i do jiných
prostředí. Možná časem nebude běžné nosit plastové lahve s
nápoji stále v ruce, ale rovnou budeme na ulici či v zaměstnání
chodit s batohy, odkud nám povedou do úst šlahouny.
Ale jak to vlastně je? Má každý člověk jinou potřebu pít? Jak
poznáme, kdy je správný čas se napít a kdy jde jen o pocit, že
bychom se napít měli, protože se o tom všude mluví?
Jan Měšťák vysvětluje, že pocit žízně vyvolává hypotalamus v
důsledku zvýšené koncentrace látek rozpuštěných v krvi. Dále
takzvané baroreceptory, které vytvářejí pocit žízně, když je
krev zahuštěná, a receptory v hltanu a dutině ústní, které
informují o suchosti v dutině ústní. Jenže právě tyto receptory
jsou nadměrným pitím narušeny a vyvolávají falešný pocit
suchosti v ústech. „Pacienti mi říkají, že se potřebují napít,
že cítí sucho v ústech. Já se jim do úst podívám a mají tam
slin, že by se v nich mohli koupat.“
Proto používá výraz psychogenní žízeň, která se projevuje při
dodržování módního pitného režimu. Zkrátka čím víc člověk pije,
tím víc má pocit sucha v ústech, pocit, že potřebuje na toaletu
a že má žízeň.
KOMU VĚŘIT?
Takže léta děláme něco, o čem si myslíme, že to je správné, a
teď se ukazuje, že na tom nic správného není?
Zkusme se chytit ještě posledního stébla naděje a zjistit,
jestli třeba není něco pravdy na tvrzení, že když člověk hodně
pije, projeví se to na stavu jeho pleti. Že bude hezounká,
hebounká, mladá.
Přednostka Dermatovenerologické kliniky Nemocnice Na Bulovce
Jana Herzogová říká: „Neznám zatím jedinou studii, která by
prokázala, že pití vody má vliv na kvalitu pleti. Tím neříkám,
že pití není důležité. Ale články a návody, které říkají, že
když budete pít hodně vody, zlepší se vám pleť, se nezakládají
na žádném výzkumu.“ Tak co s tím nadělením?
Zapřemýšlet nad názory lékařů? Ač jsou pánové bojovníci proti
pitnému režimu vyššího věku, vypadají svěže, jsou ve výborné
duševní i fyzické kondici, což profesor Pavel Pafko při naší
úvaze nad tím, zda lidé vůbec jsou ochotni jim naslouchat,
shrnul slovy: „Tak snad nejsme úplně vysušení starci...“ Nebo
dál věřit anonymním informacím, které nacházíme kdesi ve
virtuálním prostoru, a když se nás někdo zeptá, odkud je
čerpáme, říkat: No, někde, na internetu?
Asi se ukáže až časem, jestli bude v ulicích, divadlech, parcích
a na pracovištích ubývat lidí, kteří mají stále v ruce plastovou
lahev.
Nebo naopak přibude těch, kteří ji budou mít na zádech, aby se z
ní nepřetržitě zavlažovali hadičkou vedenou do úst.
Ale možná nakonec přijde to očekávané velké sucho a posedlost
pitným režimem vymizí tak nějak stejně nenápadně jako vznikla.
Tak uvidíme.
***
Běžecké doplňky, které zpříjemní Váš běh ZDE
" Nejuznávanější lékaři jdou do boje. Nepřítel je jasný: pitný
režim. Ta podivná móda neustále nosit lahev s vodou a upíjet.
Jedna dáma, která stála ve frontě u pokladny supermarketu,
nedávno zažila překvapení. Když tak čekala, až přijde na řadu,
otevřela si litrovou plastovou lahev. Pila hltavě a poměrně
hlasitě.
Přistoupil k ní šarmantní pán a zeptal se, jestli není nemocná.
Vysvětlil, že je lékař, a proto ho zajímá, proč pije ve frontě u
pokladny. Pokud má tak silnou žízeň, že se musí kdekoli ihned
napít, něco s ní není v pořádku.
Paní se divila. Podle ní naopak bylo všechno v naprostém
pořádku. Dodržuje přece pitný režim. Co je na tom divného?
Ten zvídavý muž byl nejznámější plastický chirurg Jan Měšťák,
emeritní přednosta Kliniky plastické chirurgie 1. lékařské
fakulty Univerzity Karlovy a Nemocnice Na Bulovce. Když vidí
někoho, kdo si nosí PET lahev a upíjí z ní na veřejnosti, je
zoufalý. „Já už se na to nemůžu dívat a štve mě to čím dál víc,“
zlobí se. Vypráví mi o pacientkách, kterým například nemůže
operovat oční víčka, protože je mají velmi oteklá.
Když zjišťuje proč, ukáže se, že dámy přesně dodržují takzvaný
pitný režim. Lijí do sebe litry tekutin ve víře, že pro sebe
dělají to nejlepší.
„Ptám se jich, kde jste na to přišly, že máte tak hodně pít? Já
to četla, já to slyšela.
Takže když vám někdo řekne, abyste hodně pila, pijete.
Když vám někdo řekne, ať skočíte z okna, skočíte?“
Jan Měšťák vystupuje na odborných konferencích s prezentací, z
níž vyplývá, že to, co léta považujeme za zdraví prospěšné, je
nejen naprostý nesmysl, ale navíc ještě cesta, která může zdraví
škodit. A není v tom sám.
„Přivezli nám dívenku v bezvědomí. Zhlédla se v reklamě, v níž
miss pijí hodně vody. Myslela, že když bude hodně pít, bude taky
tak krásná. Nadměrným pitím si přivodila otok mozku,“ říká Luboš
Kotík, primář I. interní kliniky Thomayerovy nemocnice v Praze.
Jan Měšťák se setkal s případem, kdy maminka šestiletého děvčete
tvrdila, že jí dětská lékařka poradila, aby dceři denně dávala
vypít nejméně litr a půl vody. „Tak jsem se zase naštval. Když
jsem se další den uklidnil, telefonoval jsem té lékařce a ptal
se, kde přišla na to, že by dítě mělo denně vypít litr a půl
vody. Odpověděla mi, že to asi někde četla. Na otázku, kde to
četla, nebyla schopna odpovědět. Někde to prostě četla. Asi v
časopise nebo na internetu.“
NEVYDRŽÍTE DVĚ HODINY?
Přijít student medicíny na přednášku docenta Měšťáka a mít s
sebou PET lahev, nedejbože se z ní napít, to je jasná
sebevražda. Ti noví, kteří to ještě nevědí, jsou vystaveni jeho
otázkám: To nevydržíte dvě hodiny, aniž byste se napili? To si
budete brát lahev i na sál, když budete operovat? Nebo přerušíte
operaci a půjdete se napít? „Až za demoralizující považuju, že
žáci ve školách mají dovoleno mít na lavicích PET lahve s vodou,
ze kterých při vyučování nejen že stále popíjejí, ale dokonce
mnozí chodí na toaletu s nucením na močení,“ říká.
Totéž se děje i jinde. Stačí dát řeč s další lékařskou
kapacitou, profesorem Pavlem Dunglem, přednostou ortopedické
kliniky Nemocnice Na Bulovce v Praze.
„Pozoruju studenty, kteří k nám chodí na stáže. Mají v kapsách
plášťů lahve s vodou a neustále z nich ucucávají. Ptám se jich,
proč to dělají. Že prý dodržují pitný režim. Nevím, co to je
dodržovat pitný režim. Nic takového neexistuje. Když to nevědí
lidé, kteří chtějí být lékaři, je to smutné. Zdravý člověk se má
napít, když má žízeň. Neustálé popíjení z lahve na veřejnosti je
nejen nevychovanost, ale i absolutní hloupost. Kdo to dělá,
skočil na reklamy výrobců balených vod a limonád. Nejenže
překračuje hranice zdravého rozumu, ale ničí si zdraví.“ Tak si
to shrneme.
Roky čteme rady, že máme hodně pít, protože to dělá dobře naší
pleti, ledvinám, všemu. Zkrátka kdo nevypije denně minimálně dva
litry, nemá v této době na světě co pohledávat, protože je
nezodpovědný jedinec, který nepečuje o své zdraví. Tuto
informaci jsme si tak silně vzali za svou, že ji bereme jako
jednoznačně pravdivou, vědecky prokázanou.
Spojili jsme s ní pevně naše životy a předáváme ji našim dětem.
A pak se začnou objevovat názory, že je to nejen zbytečné, ale
přímo škodlivé. S Janem Měšťákem jsem si o tom povídala už před
pár roky. Vznikl tehdy článek s názvem Je pitný režim podvod?
Vzbudil velký zájem čtenářů a... A nic. Dál se proléváme vodou a
limonádami, protože mezitím se na nás dál ze všech stran valí
informace typu:
Vypijte denně tři až čtyři litry vody.
Pitím hydratujete pleť, zlepšujete její vzhled i stav.
Vypijte před každým jídlem velkou sklenici vody.
Aplikace v mobilu pohlídá váš pitný režim.
Pijte, i když nemáte žízeň. Pijte, voda vyplavuje z vašeho těla
toxiny.
ŽE SE V TOM NEUTOPÍ
Lékaři jsou na podobné titulky čím dál alergičtější, protože
souběžně s tím, jak se dodržování takzvaného pitného režimu
stalo běžné, se už setkávají s jeho následky. Vždycky nějakou
dobu trvá, než se něco projeví, takže teď se ukazuje, co s lidmi
dělá, když do sebe pár let lijí vodu jako diví.
„Měl jsem pacientku, která měla po operaci nosu otoky v
obličeji, i když nos byl štíhlý a v pořádku. Když jsem
zjišťoval, jak je to možné, přiznala, že denně vypije tři až
čtyři litry vody, ale zároveň si byla v lékárně pro léky na
odvodnění,“ vypráví Jan Měšťák.
Setkal se s případem, kdy si jistá dáma stavěla každý den po
příchodu do práce na stůl sedm sklenic vody, protože tak měla
lepší přehled, že během pracovní doby vypije podle ní dostatečné
množství tekutin.
Zná lidi, kteří pijí tak, že chodí močit až patnáctkrát denně a
několikrát za noc.
Operoval striptérku, která denně vypije šest litrů vody, což
vede k tomu, že zvládne pouze třicetiminutová vystoupení. Déle
bez návštěvy toalety nevydrží.
„Prolévají se množstvím vody, ve které by se mohli utopit,“
vysvětluje Jan Měšťák. „Jedna žena mi vyprávěla, že se v noci
probouzí s pocitem úzkostí a má dojem, že se udusí, pokud se
hned nenapije. Takže pije i v noci. Jde o jasnou formu
závislosti, o takzvanou polidypsii, aquaholismus, tedy posedlost
dodržováním pitného režimu. Kdo jí trpí, ten považuje za
normální vypít denně dva až tři litry vody, někdo až šest litrů.
Vede to k psychickým poruchám.“
Jak se projevují? „Už po hodině bez příjmu tekutin má takový
člověk pocit, že omdlí,“ pokračuje doktor Měšťák. „Má stálý
pocit žízně a sucha v ústech. Když se napije, dostaví se
uklidnění, jakási psychická úleva. Mnozí jsou na tom časem až
tak, že nutnost trochu se napít pociťují po několika minutách.
Jde o typický pohyb, kdy se plastovou lahví jen tak dotknou úst
a trochu ucucnou. A mají pocit, že jim je lépe. Je to
psychogenní závislost, nebo není?“
Přitom si je vědom, že při některých onemocněních močového
měchýře, ledvin či kožních chorobách se vyšší příjem tekutin
doporučuje.
VZÍT SI VZOR ZE PSA
„Popíjet vodu jen tak, neustále, i při chůzi po ulici je
naprostý nesmysl,“ tvrdí primář Luboš Kotík. „Jinak je to u
seniorů, kteří ztratili schopnost rozpoznat žízeň. U některých
lidí vyššího věku je v pořádku, když se hlídá, zda vůbec něco
pijí. Ale pro mladého člověka je naprosto zbytečné nutit se k
pití. Stačí se přece napít, když je žízeň. Od toho ten reflex
máme.“
Primář Kotík zmiňuje jednu odbornou práci, která zaznamenává
případ, kdy pacienti s poruchou ledvin dostávali po určitou dobu
o půldruhého litru víc. Pak byli srovnáni s lidmi, kteří měli
stejnou poruchu, ale ten půldruhý litr navíc nepili. Neprokázal
se vůbec žádný vliv na funkci ledvin,“ vysvětluje.
Zírám. Zdá se, že co věhlasný lékař, to další voják v boji proti
současné posedlosti dodržováním takzvaného pitného režimu.
Koho tak ještě požádat o názor? S kým na toto ošemetné téma
promluvit? Co třeba Pavel Pafko, břišní a hrudní chirurg,
emeritní přednosta III. chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty
Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Motol?
„Z dětství si vzpomínám, jak dědeček chodíval na pole. Pozoroval
jsem lidi při žních v době, kdy se ještě většina práce dělala
rukama. Dřeli těžce, bylo vedro. Napili se, když měli žízeň.
Neměli lahvičky, ze kterých by neustále upíjeli. Za mého mládí
neexistovalo, aby se po ulicích chodilo s lahvemi. Nikdy jsem
třeba na Karlově mostě neviděl nikoho s lahvičkou, a to tam
vždycky bývalo hodně turistů. Nyní tam nepotkáte nikoho, kdo by
lahvičku neměl. Víte, neuškodí pozorovat přírodu. Psi taky
nechodí pořád chlemtat, i když mají misky plné vody. Napijí se,
když cítí žízeň. A žijí. Žijí i srnky, které rovněž nechodí po
lese s PET lahví na krku.“
Když se u nás počátkem devadesátých let objevila balená voda,
tedy voda v PET lahvích, mnozí se divili, nač si vodu kupovat,
když je zadarmo z kohoutku. Jenže kdo už měl za sebou nějaké
cesty do zahraničí, ten věděl, že balená voda byla v mnoha
zemích běžná, to jen my tady jsme napouštěli při žízni do
sklenic vodu z kohoutků a lili do ní sladkou šťávu. Všechno, co
bylo takzvaně ze Západu, bylo okouzlující a platilo to i o
nápojích v plastu.
KDO BY KUPOVAL VODU?
„Když se objevily balené vody, říkal jsem si, kristepane, kdo
bude kupovat vodu, když je zadarmo z vodovodu? No a vidíte. Byl
to výborný marketingový tah, balenou vodu kupuje kdekdo,“
podotýká Pavel Pafko.
Však se taky v reklamní branži prodej vody v petkách označuje za
jeden z nejgeniálnějších nápadů všech dob. Shrnul to Richard
Wheatly, jeden z těch, kdo tuto myšlenku uvedli do praxe. Pak
přednášel o tom, jak dělat správnou reklamu a přesvědčit lidi,
aby kupovali to, co by je donedávna koupit ani nenapadlo. Shrnul
to větou: „Dokázali jsme lidem prodat hloupý pocit.“ Ten pocit
spočívá v tom, že voda balená v plastové lahvi je lepší než voda
z vodovodu. Tedy v podstatě to, že lidé kupují bezcenný plastový
obal s něčím, co je normálně zadarmo. Ale kdyby jen bezcenný.
Čím dál víc se mluví o tom, že zdraví škodí.
„Z plastových lahví se uvolňují látky, které se s vodou
dostávají do organismu,“ říká primář Luboš Kotík. „Při jednom
pokusu rodina dostávala tři týdny veškeré potraviny jen ve skle.
Nic nepřišlo do kontaktu s plastem. Další rodina jedla jen to,
co bylo zabalené v plastu. Po třech týdnech rodina, která
nepřišla do kontaktu s plastem, neměla v moči škodlivé látky.
Dnes je v plastu téměř vše, je problém se mu vyhnout, a tak
nechápu, proč si škodlivé látky dodávat do těla ještě tím, že
pijeme vodu z plastových lahví. Já piju zásadně vodu z vodovodu.
Lidé naletěli marketingovému tahu a bohužel někteří lékaři je v
tom ještě podporují. Jenže nezapomínejme, že lékaři občas dávají
velice zhoubné rady.“
S LAHVÍ DO DIVADLA
Chirurg Jan Měšťák má ve své prezentaci o aquaholismu část s
názvem „Když rozum zůstal stát“. Popisuje v ní například
situaci, kdy v Národním divadle při opeře mají ženy na okraji
lóží plastové lahvičky, aby z nich mohly upíjet při představení.
Potom o přestávkách korzují divadlem, nesou ty petky, co chvíli
z nich upijí... „Kdybych se kdysi napil z lahve na veřejnosti,
maminka by mi dala pohlavek. Dnes takhle běžně pijí ve
společnosti ženy, pěkně oblečené dámy. Neuvěřitelné,“ diví se.
Podivoval se rovněž, když si v parku všiml podivuhodně
vyhlížejících sportovců na kolečkových bruslích: „Mají plastové
lahve v batůžcích na zádech a z nich jim vede do úst hadička, ze
které si doplňují minerály s vodou. Já to skutečně nechápu. Od
patnácti let jsem býval na soustředění reprezentačního družstva
ve volejbalu, vrcholově jsem sportoval. Na vojně v Dukle Kolín
jsem měl tu čest trénovat s nejlepšími hráči a mistry světa ve
volejbale. Hrálo a trénovalo se ještě pod širým nebem, před
olympiádou i třífázově, často ve velkém vedru. Nikdy se během
zápasu a ani tréninku nepilo.“
Ano, taky jsem si všimla těch zvláštních bytostí s hadičkami v
ústech. Vyskytují se ve městech v parcích, tam, kde se jezdí na
bruslích a na kolech. Je to zřejmě vyšší forma neustálé
hydratace, stav, který možná časem pronikne i do jiných
prostředí. Možná časem nebude běžné nosit plastové lahve s
nápoji stále v ruce, ale rovnou budeme na ulici či v zaměstnání
chodit s batohy, odkud nám povedou do úst šlahouny.
Ale jak to vlastně je? Má každý člověk jinou potřebu pít? Jak
poznáme, kdy je správný čas se napít a kdy jde jen o pocit, že
bychom se napít měli, protože se o tom všude mluví?
Jan Měšťák vysvětluje, že pocit žízně vyvolává hypotalamus v
důsledku zvýšené koncentrace látek rozpuštěných v krvi. Dále
takzvané baroreceptory, které vytvářejí pocit žízně, když je
krev zahuštěná, a receptory v hltanu a dutině ústní, které
informují o suchosti v dutině ústní. Jenže právě tyto receptory
jsou nadměrným pitím narušeny a vyvolávají falešný pocit
suchosti v ústech. „Pacienti mi říkají, že se potřebují napít,
že cítí sucho v ústech. Já se jim do úst podívám a mají tam
slin, že by se v nich mohli koupat.“
Proto používá výraz psychogenní žízeň, která se projevuje při
dodržování módního pitného režimu. Zkrátka čím víc člověk pije,
tím víc má pocit sucha v ústech, pocit, že potřebuje na toaletu
a že má žízeň.
KOMU VĚŘIT?
Takže léta děláme něco, o čem si myslíme, že to je správné, a
teď se ukazuje, že na tom nic správného není?
Zkusme se chytit ještě posledního stébla naděje a zjistit,
jestli třeba není něco pravdy na tvrzení, že když člověk hodně
pije, projeví se to na stavu jeho pleti. Že bude hezounká,
hebounká, mladá.
Přednostka Dermatovenerologické kliniky Nemocnice Na Bulovce
Jana Herzogová říká: „Neznám zatím jedinou studii, která by
prokázala, že pití vody má vliv na kvalitu pleti. Tím neříkám,
že pití není důležité. Ale články a návody, které říkají, že
když budete pít hodně vody, zlepší se vám pleť, se nezakládají
na žádném výzkumu.“ Tak co s tím nadělením?
Zapřemýšlet nad názory lékařů? Ač jsou pánové bojovníci proti
pitnému režimu vyššího věku, vypadají svěže, jsou ve výborné
duševní i fyzické kondici, což profesor Pavel Pafko při naší
úvaze nad tím, zda lidé vůbec jsou ochotni jim naslouchat,
shrnul slovy: „Tak snad nejsme úplně vysušení starci...“ Nebo
dál věřit anonymním informacím, které nacházíme kdesi ve
virtuálním prostoru, a když se nás někdo zeptá, odkud je
čerpáme, říkat: No, někde, na internetu?
Asi se ukáže až časem, jestli bude v ulicích, divadlech, parcích
a na pracovištích ubývat lidí, kteří mají stále v ruce plastovou
lahev.
Nebo naopak přibude těch, kteří ji budou mít na zádech, aby se z
ní nepřetržitě zavlažovali hadičkou vedenou do úst.
Ale možná nakonec přijde to očekávané velké sucho a posedlost
pitným režimem vymizí tak nějak stejně nenápadně jako vznikla.
Tak uvidíme.
***
Běžecké doplňky, které zpříjemní Váš běh ZDE
