Motivace | 1. část
Těm, kteří se stali vyznavači běhu, těm běh v životě hodně dává (např. zdraví a radost ze života, abychom jmenovali alespoň něco).
Nezasvěcenému by se proto mohlo zdát, že muži a ženy propadnuvší běžecké vášni jsou touto vášní naplněni bez přestání a že nikdy nepodlehnou pokušení zaklapnout ráno budík a před odchodem do práce si místo tréninku trochu přispat nebo že si nikdy nezaběhnou za kamarády do restaurace nedaleko běžeckého oválu na něco dobrého místo toho, aby si dobře zaběhali s jinými kamarády na tomtéž běžeckém oválu nedaleko té stejné restaurace.
My však víme, že opak je pravdou.
Bez ohledu na to, jak běháme rádi, se každému z nás někdy stane, že se nám, a proč to neříct, prostě nechce.
Běhání je totiž jako dlouhodobý vztah mezi dvěma lidmi. I v něm je čas od času potřeba prohrábnout uhlíky, aby oheň nevyhasl.
Aby člověk CHTĚL běhat, musí cítit povzbuzení a musí ho to bavit, protože co nepřináší výsledky a ještě ke všemu nás nebaví, moc dlouho dobrovolně dělat nevydržíme.
Pravidlem číslo jedna tedy je mít jasno v tom, proč vlastně běháme, a v souladu se svými důvody si pak stanovit určité cíle.
To může být závazek zhubnout o několik kilogramů, být schopen(-na) uběhnout nejdříve 10 km, potom půlmaraton a nakonec maraton anebo něco jiného, co je právě pro vás důležité.
Pokud jednoho krásného (cože?) dne zničehonic zjistíte, že vás běhání přestává těšit, je vhodná chvíle na změnu - trénovat méně dní v týdnu, častěji běhat v terénu, vstoupit do atletického oddílu nebo třeba jenom začít poslouchat jinou hudbu, jestliže patříte k těm, co občas vyběhnou se sluchátky.
Naše odhodlání trénovat může být vystaveno zkoušce kdykoliv, nejvíce ovšem v dobách, kdy s během začínáme, kdy zvyšujeme intenzitu tréninku, kdy čelíme zranění a kdy se nám zrovna nedaří tak, jak bychom chtěli. Ale nezoufejte, dá se dělat více než jenom sedět a čekat, až „to“ přejde.
