Využití energetických zdrojů
Využití energetických zdrojů
Při vytrvalostních závodech, které trvají méně než několik hodin, je preferovaným zdrojem paliva glykogen. Tělo má omezenou zásobu glykogenu uloženého ve svalech, zatímco má relativně velkou zásobu tuků. Vzhledem k omezeným zásobám glykogenu se při závodech na delší vzdálenosti, jako je například maraton, je vyčerpání glykogenu hlavním zdrojem únavy. Nicméně při závodech kratších než jedna hodina, které tvoří většina distančních závodů (3 km, 5 km, 10 km, pro ty opravdu rychlé půlmaraton), je vyčerpání glykogenu obecně nižší než v případě závodů, které se běží na delší vzdálenosti a nepovažuje za hlavní zdroj únavy, ale naopak hraje velkou roli při určování tréninkové zátěže (Costill & Trappe, 2002).
Vzhledem k jeho významu a omezeným zásobám je důležité, jak účinně glykogen lze využít. Je důležitým faktorem při skladbě tréninku běžců. Snížení míry využití glykogenu při dané rychlosti zlepší metabolickou účinnost běžce.
U maratonu využití glykogenu výrazně ovlivňují výkonnost. Ačkoli glykogen není během takového závodu nikdy zcela vyčerpán, zdá se, že tělo vyvolává zpomalení tempa, když hladina glykogenu klesá, pravděpodobně proto, aby se omezilo snížení zásob glykogenu. Dobře trénovaní běžci používají směs energetických zdrojů sacharidů, tuků a minimálního množství bílkovin. K oddálení únavy z nízkého množství glykogenu je tedy zapotřebí buď zvýšení celkové zásoby glykogenu, nebo posun v zásobách glykogenu, a schopnost využívat více tuků jako zdroje paliva při maratonském tempu. Dlouhé běhy a vysoký objem kilometrů při tréninku mají tendenci zvyšovat celkovou zásobu glykogenu ve svalech. Změna v zásobě energetických zdrojů přichází také při dlouhých aerobních bězích a aerobních bězích ve středním tempu.
Výzkumy navíc prokázaly, že manipulace se stravou, jako je trénink nalačno, je jedním ze způsobů, jak zvýšit využití tuků jako paliva. Pro maratonského běžce by proto měly být některé běhy absolvovány bez příjmu doplňkové energie, protože se zdá, že nízký obsah glykogenu během běhu by měl být signálem pro změnu ve využívání energetických zdrojů.
Přestože vyčerpání glykogenu není přímou příčinou únavy při kratších závodech, adaptace která mění využití energetických zdrojů, mohou pomoci při výkonnosti v závodech na střední vzdálenosti. Při vysokém objemu tréninku může vyčerpání glykogenu během tréninku ovlivnit intenzitu tréninku a jeho délku. Velké procento tréninku se provádí v lehkém až středním tempu. Intenzita tohoto běhu umožňuje využití významného podílu tuků jako zdroje energie, který by pomohl zmírnit zatížení glykogenových zásob při vysokém objemu kilometrů v rámci dne.
Jednou z tréninkových adaptací, která posouvá rovnováhu mezi využíváním tuků a sacharidů směrem k využití tuků je hustota mitochondrií. Zvýšení počtu mitochondrií a mitochondriálních enzymů, ke kterému dochází při vytrvalostním tréninku, umožňuje větší využití tuků jako paliva.
Je však také možné, že vyčerpání glykogenu by mohlo hrát roli při únavě při kratších závodech. Zatímco o vyčerpání glykogenu se obvykle uvažuje pouze v souvislosti s dlouhotrvající zátěží, kdy celkové vyčerpání glykogenu představuje problém, může k němu docházet i na lokální svalové úrovni. K odbourávání glykogenu dochází v každém pracujícím svalovém vlákně, kromě odbourávání celkového glykogenu v těle stimulovaného hormony. Nemůže být přenášen z vlákna do vlákna, s výjimkou přeměny na laktát, přenosu a poté znovu přeměny na glykogen. Vzhledem k tomu může dojít k vyčerpání glykogenu dříve, než dojde k celkovému vyčerpání glykogenu. Selektivní vyčerpání závisí na tom, zda se glykogen vyčerpá podle intenzity zátěže a využití daného vlákna. Proto může hrát roli v únavě při mnohem kratších bězích. Při vyčerpání glykogenu ve svalovém vlákně nemůže toto vlákno již vykonávat práci stejnou intenzitou, a proto při vyčerpání glykogenu ve vláknech dochází k jejich vyčerpání a omezení počtu svalových vláken, která mohou cyklovat a vykonávat práci. To může způsobit únavu v důsledku zvýšených nároků kladených na ostatní vlákna.
Výzkum provedený Jacobsem a kol. ukázal specifičnost vyčerpání glykogenu, když porovnávali skupinu, která téměř vyčerpávala výhradně glykogen z pomalých vláken, s tou, která částečně vyčerpávala glykogen jak z pomalých, tak rychlých vláken.
Ve skupině, která využívala pouze pomalá vlákna, nedošlo ke zhoršení maximální síly, ale ke zhoršení svalové vytrvalosti. Ve skupině, která využívala jak pomalá, tak rychlá svalová vlákna, byla maximální síla zhoršena.
