Běžecká rubrika - prevence - fyzioterapie / regenerace / strečink, Strana 9

Cílem studie bylo zjistit, zda se liší způsoby zranění a rizikové faktory zranění u běžců - veteránů a mladších běžců.

Jednalo se retrospektivní průzkum

Studie se účastnilo celkem 2886 běžců, z toho 34% bylo běžců starších 40let.

V rámci této studie běžci uváděli tréninkové návyky, místa a diagnózu zranění za předchozí rok.

Popisná statistika a následná analýza byly použity ke zjištění rozdílů v míře a místě zranění mezi běžci - veterány a mladšími běžci. Ke zjištění rizikových faktorů zranění pro každou skupinu byly použity vícerozměrné logistické regresní modely.

Ve studii se došlo k těmto výsledkům: míra zranění pro celou slupinu běžců  byla 46%.

Významně více bylo zraněno běžců - veteránů než mladších běžců.

Více běžců - veteránů  utrpělo vícečetná zranění než mladší běžci.

Významně více běžců - veteránů byli muži, kteří měli 7 nebo více let běžeckých zkušeností, běhali více jak 45km/týden; běhali 6 nebo vícekrát týdně a používali ortézy než mladší běžci.

Koleno a chodidlo byly nejčastějšími místy poranění pro obě skupiny.

Počet poranění měkkých tkání lýtka, Achillovy šlachy a hamstringů byl vyšší u běžců - veteránů než u jejich mladších protějšků.  

Naproti tomu mladší běžci utrpěli více zranění kolen než běžci - veteráni.

Běhání vícekrát/týden zvýšilo riziko zranění u obou skupin.

Závěry: Mezi běžci - veterány a mladšími běžci byly jemné rozdíly v míře zranění a místě výskytu, což může odrážet rozdíly v intenzitě tréninku.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Elitní vytrvalostní běžci kategorie masters jsou považováni za vzor optimálního zdravého stárnutí díky udržení vysoké kardiorespirační zdatnosti (CRF) až do vysokého věku.

Zatímco pokles VO2max u masters běžců byl široce zkoumán, modifikující vliv tréninku zůstává stále předmětem diskusí. Dlouhodobá pozorování u vytrvalostních běžců kategorie masters prokázala pokles VO2max v rozmezí -5% až -46% za deset let, který úzce souvisel se změnami v objemu tréninku. Pomocí regresní analýzy je vysvětleno, že 54% a 39% rozptylu pozorovaného poklesu VO2max u běžců a běžkyň, změnami v objemu tréninku.

Ve studiích na mladých a starších běžcích i neběžcích byl pozorován téměř lineární pokles VO2max, který začal několik dní po ukončení tréninku a po 12 týdnech činil až -20%. Kromě poklesu srdečního výdeje bylo ukončení tréninku doprovázeno značným snížením aktivity citrát syntázy a sukcinát dehydrogenázy (snížení obsahu mitochondrií a oxidační kapacity). Toto snížení se podařilo do značné míry zachránit během podobných časových úseků (opětovného) tréninku.

Je zřejmé, že snížení nebo ukončení tréninku vede k výrazně rychlejšímu poklesu VO2max ve srovnání s postupným poklesem VO2max souvisejícím se stárnutím, což může rychle zrušit mnoho výhod předchozího dlouhodobého tréninkového úsilí.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Starší ("Masters") běžci se snaží udržet nebo dokonce zlepšit výkonnost, které dosáhli v mladším věku, ale pokles sportovní výkonnosti je se stárnutím nevyhnutelný.

Zde se popisují změny vytrvalostní výkonnosti na vrcholové úrovni s přibývajícím věkem a také fyziologické faktory, které jsou za tyto změny zodpovědné.

Vytrvalostní výkonnost na vrcholové úrovni se udržuje přibližně do 35 let věku, poté následuje mírný pokles až do 50-60 let věku a poté dochází k postupnému strmějšímu poklesu.

Ze tří hlavních fyziologických faktorů určujících vytrvalostní výkonnost (tj. maximální spotřeba kyslíku , laktátový práh a ekonomie běhu) se jako hlavní mechanismus spojený s poklesem vytrvalostní výkonnosti s věkem jeví postupné snižování. Ke snižování vytrvalostní výkonnosti se stárnutím přispívá také snižování laktátového prahu, tj. intenzity cvičení, při které se koncentrace laktátu v krvi výrazně zvýší nad výchozí hodnotu, i když to může být sekundárně způsobeno poklesem. Naproti tomu ekonomie běhu (tj. metabolické náklady na trvalou submaximální zátěž) se u vytrvalostně trénovaných dospělých s věkem nemění.

Zdá se, že snížení maximálního objemu, srdeční frekvence a arteriovenózního rozdílu O2 přispívají ke snížení vytrvalostního výkonu u vytrvalostně trénovaných sportovců v souvislosti s věkem. Zdá se, že pokles vytrvalostní výkonnosti a jejích fyziologických determinant se stárnutím je z velké části zprostředkován snížením intenzity (rychlosti) a objemu zátěže, které lze během tréninku provádět. Vzhledem k jejich působivým schopnostem vrcholového výkonu a kapacitě fyziologických funkcí zůstávají sportovci kategorie Masters fascinujícím modelem "výjimečně úspěšného stárnutí".

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Předchozí studie naznačily, že dlouhodobý běh nemusí u žen zabránit úbytku kostní hmoty souvisejícímu s věkem a může potlačit vliv hormonální substituční terapie (HRT) na kosti. Cílem studie bylo zjistit vliv samotného, dlouhodobého běžeckého tréninku a ve spojení s HRT na hustotu kostních minerálů (BMD) u premenopauzálních a postmenopauzálních žen.

Čtyřicet jedna běžkyň bylo testováno v průměru s odstupem 4,8 roku a rozděleno do čtyř skupin podle menstruačního a HRT stavu při testu 1 i testu 2. Měření zahrnovalo BMD, tělesné složení a VO2max., stejně jako tréninkovou, menstruační a výživovou anamnézu.

Byly zjištěny rozdíly mezi skupinami - existovaly v případě tělesné hmotnosti a tělesného složení, ale v průběhu času se neměnily. Tréninkové proměnné se nelišily podle skupiny ani podle času. Příjem vápníku se mezi skupinami nelišil, ale v průběhu času se zvýšil (829 +/- 310 vs 1058 +/- 468 mg/d). BMD kyčlí, páteře a celého těla se mezi skupinami lišila, ale v průběhu času se významně neměnila. Regresní analýza odhalila věk jako jediný významný prediktor změny kostní hmoty.

Tato data neprokazují žádný významný úbytek kostní hmoty v průběhu 5 let u těchto dlouhodobých běžkyň s relativně vysokým příjmem vápníku bez ohledu na menstruační nebo HRT status. Dále u těchto žen dlouhodobý běh nebrzdil ani nezvyšoval účinek HRT na kostní hmotu.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Výsledky několika nedávných výzkumů zpochybnily přínos dlouhodobého  běhání pro snížení rizika vzniku osteoporózy. Tyto negativní závěry vycházejí ze zjištění, že běžci se obecně neliší od kontrolních skupin, pokud jde o hustotu kostních minerálů (BMD). To vedlo k úvahám, že hodnota zátěžového cvičení by mohla souviset s jeho schopností udržovat kostní hmotu nebo snad snižovat očekávanou míru jejího úbytku.

V rámci studie bylo vyšetřeno 54 mužů - mistrů sportu ve věku od 40 do 80 let během 5 až 7letého intervalu. Fyziologické parametry zahrnovaly VO2max., složení těla, hustotu kostí a běžecký výkon. Zdravotní anamnéza a tréninkové záznamy byly získány prostřednictvím dotazníku.

V průběhu průměrně 4,6 let mezi prvním a druhým testem byl pozorován významný nárůst tělesné hmotnosti a svalové hmoty. Aerobní zdatnost se snížila, stejně jako týdenní kilometráž a výkonnostní časy na 5 a 10 km. Hustota kostních minerálů byla nižší v celém těle, ale ne v kyčlích nebo páteři. Neuvádí se žádný významný vztah mezi změnou tréninkového objemu, změnou tělesné hmotnosti a změnou aerobní výkonnosti se změnami BMD.

BMD kyčlí a páteře se u těchto běžců udržuje po dobu 4 až 5 let. Navíc změny hustoty nebo obsahu kostní hmoty nejsou citlivé na mírné změny tréninkových objemů. Došlo se k závěru, že hustotu kostní hmoty lze u starších aktivních mužů udržet běháním.

Tato zjištění naznačují, že pokud je vyžadována minimální hranice kilometráže, je tato úroveň jistě nižší než průměrná kilometráž těchto běžců.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

V rámci studie se zkoumal vliv běžecké obuvi různých hmotností na zatížení  jednotlivých lýtkových svalů v průběhu běžeckého cyklu.

Dvacet mužů běželo na silové plošině s obuví o čtyřech různých hmotnostech (175 g, 255 g, 335 g a 415 g).

Studie hodnotila svalové síly dolních končetin běžců při čtyřech hmotnostech obuvi pomocí systému muskuloskeletálního modelování. Systém generuje rovnice rovnosti a nerovnosti omezení pro simulaci svalových sil. Na základě těchto svalových sil bylo určeno jednotlivé zatížení v každém lýtku. Data byla porovnána pomocí jednosměrné analýzy ANOVA s opakovaným měřením.

Výsledky odhalily významné rozdíly v zatěžování svalu gastrocnemius lateralis.

Post hoc srovnání ukázala, že běh v obuvi, respektive během brzdné fáze, s hmotností 175g vedl k většímu zatížení gastrocnemius lateralis než běh v obuvi s hmotností 415g.

Používání lehké obuvi při běhu tedy může podporovat únavu svalu gastrocnemius během brzdné fáze.

Výsledky aktivace lýtkového svalu mohou naznačovat, že při přechodu z těžké obuvi na lehkou je vhodné adaptační období.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Schopnost ukládat a vracet energii do nohou a chodidel, které se chovají jako pružiny, je pro ekonomiku lidského běhu klíčová.

Nedávná srovnání (2016) běhu v botách a naboso vedla k domněnkám, že moderní běžecké boty mohou ve skutečnosti zhoršovat funkci pružení nohou a chodidel tím, že snižují zapojování svalstva nohou a chodidel.

Zkoumal se vliv běžecké obuvi na pohyb podélné klenby nohy (LA) a aktivaci vnitřních svalů chodidla.

Účastníci běhali na běžeckém pásu s měřením sil s běžeckou obuví a bez ní. Pomocí intramuskulární elektromyografie se zaznamenávala kinematika chodidla a aktivace vnitřních svalů chodidla. Na rozdíl od předchozích tvrzení bylo při běhu s obuví pozorováno zvýšení vrcholové (flexor digitorum brevis +60 %) i celkové aktivace svalů při postoji (flexor digitorum brevis +70 % a abduktor hallucis +53 %) vnitřních svalů chodidla.

Zvýšená aktivace vnitřních svalů odpovídala snížení komprese podélné klenby nohy (-25 %).

Potvrzuje se, že běžecká obuv skutečně ovlivňuje mechanickou funkci chodidla. Zjištění však naznačují, že k těmto mechanickým úpravám pravděpodobně došlo v důsledku zvýšeného neuromuskulárního výkonu, nikoliv zhoršené kontroly, jak se dříve spekulovalo.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Běžci při běhu dopadají na chodidla třemi různými způsoby: na přední, střední a zadní část chodidla.

Cílem studie bylo zjistit, zda si běžci zachovávají konzistentní vzory došlapu při změně rychlosti běhu a stavu chodidla.

U dvaceti zdravých mužů, kteří běhají pravidelně, s obuví a bez obuvi, byly v náhodném pořadí zaznamenány vzorce došlapů chodidel při běhu na běžeckém pásu při rychlostech od pomalých po rychlé.

K pozorování vzorů došlapu byla použita vysokorychlostní kamera, která byla následně kategorizována zkušeným fyzioterapeutem.

Ke zkoumání korelace mezi vzorem došlapu, rychlostí běhu a stavem obuvi byla provedena lineární logaritmická a Pearsonova analýza. Výsledky naznačují, že běžci při běhu s obuví a bez obuvi dopadají s různými vzory; při běhu s obuví běžci preferovali došlap na patu bez ohledu na rychlost běhu. Při běhu naboso bylo pouze 23,8 % došlapů na zadní část a rozložení vzoru dopadu se významně neměnilo s rychlostí běhu.

Souhrnně lze říci, že preference došlapů souvisí spíše se stavem chodidla (naboso nebo v obuvi) než s rychlostí běhu.

Běžcům, kteří hodlají z jakéhokoli důvodu změnit svůj způsob došlapu, se doporučuje zvážit úpravu obuvi, která může přirozeně pomoci s úpravou došlapu.

Budoucí studie by se měly pokusit využít pokročilé techniky k dalšímu pozorování biomechaniky chodidla, aby se zjistilo, zda změna vzoru došlapu přímo souvisí se zraněními dolních končetin.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

V rámci jedné studie bylo rozdáno pět set dotazníků běžcům na dlouhé tratě, kteří používali nebo používají ortopedické vložky do bot pro symptomatickou úlevu od potíží dolních končetin.

Odpovědělo tři sta čtyřicet sedm (69,4%) respondentů (71% mužů, 29% žen). Průměrný věk respondentů byl 36 let (rozmezí 15 až 61 let). Průměrná vzdálenost uběhnutá za týden byla 63km  (rozmezí 8 až 156km). Průměrná doba používání ortopedických vložek byla 23 měsíců (rozmezí 1 až 96).

Převažujícím (63%) typem používané ortopedické vložky byla pružná vložka.

Předpokládanými diagnózami ve studovaném souboru byly nadměrná pronace (31,1%), nestejná délka nohou (13,5%), patelofemorální poruchy (12,6%), plantární fasciitida (20,7%), zánět Achillovy šlachy (18,5%), bércové vředy (7,2%) a různé (4,9%).

Z běžců, kteří odpověděli, 262 (75,5%) uvedlo úplné vymizení nebo velké zlepšení svých příznaků.

Výsledky léčby pomocí ortopedických vložek byly nezávislé na diagnóze nebo úrovni účasti běžce. Vysokou míru celkové spokojenosti prokázalo zjištění, že 90% běžců pokračovalo v používání ortopedických vložek i po vymizení příznaků.

Ortopedické vložky do bot byly nejúčinnější při léčbě příznaků vyplývajících z biomechanických abnormalit, jako je nadměrná pronace nebo nestejná délka nohou. Spolu s dalšími konzervativními opatřeními mohou ortopedické vložky umožnit sportovcům pokračovat v běhání a vyhnout se jiným léčebným postupům, které jsou nákladnější a časově náročnější, a tudíž pro ně méně přijatelné.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Výsledky studie:

Celkem bylo dotazováno 95 rekreačních běžců (65 mužů, 30 žen) ve věku 19 až 71 let. Průměrná běžecká zkušenost dotazovaných byla 5,5 roku a přibližně 45 % z nich se v minulosti setkalo se zraněním souvisejícím s běháním.

Faktory, které běžci uváděli, byly rozděleny na vnější a vnitřní.

Nejčastěji uváděnými vnějšími faktory byly "neprotahování", "nadměrný trénink", "nerozcvičení", "nedostatek síly" a "používání špatných bot".

U vnitřních faktorů byly nejčastěji uváděny pojmy "nerespektování tělesných omezení" a "změny typu chodidla".

Závěr: Rekreační běžci připisovali zranění především faktorům souvisejícím s tréninkem, běžeckou obuví a překračováním tělesných limitů. Znalost faktorů zjištěných v této studii může přispět k vývoji lepších vzdělávacích-tréninkových  strategií pro prevenci běžeckých zranění, protože některá přesvědčení běžců nemají oporu v odborných studiích.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů