Běžecká rubrika - prevence - fyzioterapie / regenerace / strečink, Strana 10

Bolest patelofemorálního kloubu - přední část kolenního kloubu, bezprostředně kolem čéšky (PFP) je nejčastějším běžeckým zraněním.  Nadměrná everze (vbočení) zadní části chodidla je běžně považována za rizikový faktor PFP a na této dysfunkci se může podílet vztah mezi komplexem pohybů kotník-noha a dolní končetina.

Cílem studie bylo zhodnotit vztah mezi everzí zadní části chodidla s kinematikou holenní a stehenní kosti ve frontální a transverzální rovině při běhu u jedinců s PFP a bez ní.

Sekundárním cílem bylo porovnat kinematiku dolní končetiny mezi běžci s PFP a bez ní.

Metody: Padesát čtyři rekreačních běžců bylo rozděleno do dvou skupin: zdraví běžci (CG, 27) a běžci s patelofemorální bolestí (PFPG, 27). Kinematika při běhu byla hodnocena pomocí systému trojrozměrné analýzy pohybu. Pro zjištění vztahu everze zadní části chodidla s pohyby tibie a femuru byly vypočteny Pearsonovy korelační koeficienty (r).

Zjištění: Větší vrcholová everze zadní části chodidla korelovala s větší vrcholovou addukcí femuru u běžců s PFP. Větší vrcholová everze zadní části chodidla korelovala s větší vrcholovou vnitřní rotací tibie a addukcí tibie u PFPG a CG.

Navíc větší vrcholová everze zadní části chodidla korelovala s větším rozsahem pohybu vnitřní rotace tibie v PFPG a CG.

U všech kinematických proměnných nebyly mezi PFPG a CG zjištěny žádné významné rozdíly.

Interpretace: Korelace mezi větší everzí zadní části chodidla a větší vrcholovou addukcí kyčelního kloubu v PFPG může souviset s přetrváváním PFP u běžců s nadměrnou everzí zadní části chodidla a naznačuje, že léčebné strategie zaměřené na kontrolu pohybu zadní části chodidla by mohly pomoci upravit symptomy.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Ačkoli je běh (chůze) u zdravé populace často považován za symetrickou činnost, rozdíly mezi končetinami během zátěže naznačují, že končetiny mohou být přednostně používány k brzdění nebo k pohánění.  

Cílem studie je vyhodnotit kinematické a kinetické proměnné v klidovém stavu a po dvoufázovém běhu (do únavy) na běžeckém pásu z hlediska asymetrie mezi končetinami.

Kinematické a kinetické údaje běhu byly shromážděny oboustranně u 200 fyzicky aktivních osob v klidovém i únavovém stavu. Pro kvantifikaci velikosti asymetrie v klidovém a únavovém stavu byly vypočteny úhly symetrie. Párové t-testy byly použity k vyhodnocení rozdílů mezi pravou a levou končetinou v klidovém a únavovém stavu a stejně tak úhlů symetrie v klidovém a únavovém stavu.

Bylo zjištěno, že proměnné, které byly dříve spojovány se vznikem zranění z přetížení, jako je vnitřní rotace kolene, tuhost kolene, míra zatížení, se mezi končetinami v klidovém i únavovém stavu významně liší.

Byly zjištěny významné rozdíly ve vertikální tuhosti, což potenciálně ukazuje na funkční asymetrii při běhu. Úhel symetrie byl použit ke zkoumání změn procentuální asymetrie v klidovém a únavovém stavu. Vnitřní rotace kolene a tuhost kolene se s únavou staly více asymetrickými, a to o 14 %, resp. 5,3 %.

Výsledky této studie naznačují, že únavou vyvolané změny při běhu mohou významně ovlivňovat symetrii, respektive asymetrii pohybového vzorce kolene. A ta zase může významně ovlivňovat vznik zranění dolních končetin, a nejen jich.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Vědecké poznatky o klinickém zdůvodnění

Východiska: V souvislosti s problematikou tibie byly v roce 2015 zrealizovány dvě nové studie, které se zabývají právě problematikou tibie.

Únavové zlomeniny (BSI) holenní a metatarzální kosti tvoří více než polovinu BSI u běžců. Přerušují trénink a jsou řešeny neinvazivními přístupy, jejichž cílem je rychlý, ale bezpečný návrat k běhu.

Klinická otázka: Jaká je optimální zátěž pro zvládnutí BSI holenní a metatarzální kosti s nízkým rizikem a bezpečný návrat k běhu?

Klíčové výsledky: Optimální zátěž se může řídit znalostí procesu hojení BSI a řídí se symptomy. Ve všech fázích optimální zátěž nevyvolává symptomy během, po ani den po zátěži.

Klinické použití: V rámci výzkumu je možné zjistit, zda se jedná o závažné zranění, které může být způsobeno zátěží. Ke zmírnění přítomných symptomů je obvykle zapotřebí období počátečního snížení zátěže prostřednictvím částečného nebo úplného snížení zatížení. Krátkodobě (do 7 dní) lze použít analgetika nebo nesteroidní protizánětlivé léky, ale pouze při klidové a noční bolesti. K ovlivnění hojení tkáně se lze pokusit o léčebné doplňky (např. nízkointenzivní pulzní ultrazvuk a/nebo terapie rekombinantním parathormonem). Sportovci si mohou udržovat kardiopulmonální kondici prostřednictvím cross tréninku a současně řešit kondici pohybového aparátu.

Program návratu k běhu lze zahájit, jakmile je sportovec bez bolesti při každodenních aktivitách po dobu 5 po sobě jdoucích dnů. Pokrok se řídí symptomy a zpočátku se zaměřuje na zvýšení objemu běhu před zvýšením rychlosti.

Po návratu k běhání by se mělo pokračovat v optimální zátěži, která může zahrnovat i trénink skoků a/nebo rekvalifikací běhu s cílem snížit následné riziko BSI.

Přístup optimální zátěže pro zvládání BSI bérců a metatarzů s nízkým rizikem je klinicky úspěšný, ale vyžaduje další vědecké ověření.

Pozm. s použitím zahraničních materiálů

Zranění způsobená zátěží kostí (BSI) se objevují v nevhodnou dobu a vždy přerušují trénink.

Všechna BSI u běžců vznikají v důsledku "chyby" v tréninkové zátěži, kdy vzájemný poměr mezi počtem a velikostí cyklů zatížení kostní tkáně převyšuje schopnost tkáně odolávat opakovanému zatížení.

Neexistuje jediné optimální zatížení kosti, spíše rozmezí, které je ovlivněno převažujícím scénářem.

U prepubertálních sportovců se optimální kostní zátěž skládá z málo opakovaných rychlých, vícesměrných zátěží zařazovaných několikrát denně, aby se vyvolala adaptace kosti.

Je třeba se vyvarovat předčasné sportovní specializace, aby se vyvinul robustní skelet, který je strukturálně optimalizován tak, aby vydržel vícesměrné zatížení.

U vyzrálého skeletu umožňuje optimální zátěž zvýšení běžecké výkonnosti, ale minimalizuje akumulaci kostního poškození rozumným postupováním tréninku, zejména jeho intenzity.

V indikovaných případech (např. po opakovaných BSI) je třeba zvážit pokusy o snížení velikosti zatížení kosti, např. zvýšení kadence běhu.

Určení optimální zátěže kostí pro jednotlivého sportovce za účelem prevence a zvládání BSI vyžaduje důsledné sledování.

V budoucnu bude možná možné klinicky stanovit zatížení kostí na úrovni tkání, aby se usnadnila progrese zátěže a její předepisování.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Systematický přehled:

Cíl: Cílem studie byl přehled informací o rizikových faktorech pro zranění dolních končetin při běhu na krátkou vzdálenost (průměrná běžecká vzdálenost ≤20 km/týden) i při běhu na dlouhou vzdálenost (průměrná běžecká vzdálenost >20 km/týden).

Metody: V elektronických databázích byly vyhledány články publikované do února 2019. Zahrnuty byly prospektivní kohortové studie využívající multivariační analýzu pro hodnocení jednotlivých rizikových faktorů nebo rizikových modelů pro výskyt běžeckých zranění dolních končetin. Dva recenzenti nezávisle na sobě vybrali studie pro zařazení do této studie a posoudili riziko zkreslení pomocí nástroje Quality in Prognostic Studies Tool. K posouzení kvality důkazů byl použit přístup GRADE.

Výsledky: Celkem bylo zahrnuto 29 studií. Z toho 17 studií se zaměřovalo na běžce na krátké vzdálenosti, 11 studií na běžce na dlouhé vzdálenosti a 1 studie se zaměřovala na oba typy běžců.

Předchozí zranění související s během bylo nejsilnějším rizikovým faktorem pro zranění u běžců na dlouhé tratě.

Předchozí zranění nesouvisející s běháním bylo nejsilnějším rizikovým faktorem pro zranění u běžců na krátké vzdálenosti.

Vyšší index tělesné hmotnosti, vyšší věk, pohlaví (muži), absence předchozích běžeckých zkušeností a nižší objem běhu byly silnými rizikovými faktory pro běžce na krátké vzdálenosti.

Závěr: Bylo zjištěno několik rizikových faktorů pro zranění dolních končetin u běžců na krátké a dlouhé tratě, ale kvalita důkazů pro tyto rizikové faktory pro zranění související s během je omezená.

Zdá se, že běžecká zranění u běžců na krátké i dlouhé tratě jsou ovlivněna více faktory.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

přehled (1987)

Ve světové literatuře bylo dosud (1987) popsáno 36 případů srdečního infarktu nebo náhlého úmrtí u maratonských běžců.

Průměrný věk běžců byl 43,8 roku (rozmezí = 18 až 70 let), průměrný počet let běhu 6,8 roku (rozmezí = 0,5 až 29 let) a průměrný nejlepší standardní čas maratonu na 42,2 km byl 3 h 28 min (rozmezí = 2 h 33 min až 4 h 28 min).

Onemocnění koronárních tepen bylo diagnostikováno buď klinicky, angiograficky, nebo při pitvě u 27 běžců (75 %), z nichž dva měli také histologicky prokázanou hypertrofickou kardiomyopatii.

Sedmdesát jedna procent běžců s ischemickou chorobou srdeční mělo premonstrátní příznaky a většina z nich tyto příznaky ignorovala a pokračovala v tréninku nebo závodění.

Padesát procent všech srdečních příhod se vyskytlo buď během závodních běžeckých závodů nebo dlouhých tréninkových běhů, nebo do 24 hodin po nich.

Populaci maratonských běžců netvoří výhradně osoby s vynikajícím kardiovaskulárním zdravím.

Maratonští běžci, zejména ti, kteří mají v rodinné anamnéze srdeční onemocnění a další koronární rizikové faktory, by se neměli považovat za imunní vůči náhlé smrti ani vůči ischemické chorobě srdeční a měli by okamžitě vyhledat lékařskou pomoc, pokud se u nich objeví jakékoli příznaky naznačující ischemickou chorobu srdeční.

Lékaři by neměli předpokládat, že "fyzicky zdatní" maratonští běžci nemohou mít závažné, život ohrožující srdeční onemocnění.

PS. v současné době, díky velké oblobě běhu bude asi nárust těchto případů.

Pozn. s použitím zahraničních meteriálů

Cílem je diskutovat o vnímaných výhodách vložek a ortéz pro sportovní aktivity a navrhnout jejich novou koncepci.

Existují důkazy o tom, že vložky nebo ortézy snižují počet zranění souvisejících s pohybem nebo jim zabraňují. Znalosti o konkrétním fungování, které ortéza nebo vložka zajišťuje, jsou však omezené. Stejná ortéza nebo vložka je často navrhována pro různé problémy. Zdá se, že změny v pohybu kostry způsobené vložkami nebo ortézami jsou malé a nesystematické.

Na základě výsledků studie lze zpochybnit myšlenku, že hlavní funkce ortéz nebo vložek spočívá v zarovnání skeletu. Tlumení nárazů vložkami do bot nebo ortézami je obvykle nižší než 10%. Takto malé snížení nemusí být pro snížení zranění důležité.

Bylo navrženo, že změny vlastností materiálu by mohly vyvolat úpravy svalové odezvy pohybového aparátu. Chodidlo má různé senzory pro detekci vstupních signálů s prahovými hodnotami specifickými pro daný subjekt. Zdá se, že subjekty s podobnými prahovými hodnotami citlivosti reagují ve svém pohybovém vzorci podobným způsobem. Důležitou proměnnou je pohodlí. Z biomechanického hlediska může pohodlí souviset s přizpůsobením, dodatečnou prací stabilizačních svalů, únavou a tlumením vibrací měkkých tkání.

Na základě předložených důkazů se navrhuje koncept minimalizace svalové práce při používání ortopedických vložek nebo ortéz. Silový signál (vznikající při dopadu) působí na obuv jako vstupní proměnná. Podrážka boty funguje jako první filtr, vložka nebo ortéza jako druhý filtr, plantární povrch chodidla jako třetí filtr pro vstupní silový signál. Filtrované informace jsou přenášeny do centrálního nervového systému, který poskytuje dynamickou odezvu specifickou pro daný subjekt. Subjekt provádí pohyb pro daný úkol. Pro daný pohybový úkol má kostra preferovanou dráhu. Pokud zásah podporuje/nepodporuje preferovanou dráhu pohybu, může/musí být svalová aktivita snížena/zvýšena.

Na základě tohoto konceptu by optimální vložka nebo ortéza měla snížit svalovou aktivitu, být pohodlná a měla by zvýšit výkon.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Prospektivní kohortová studie doby do úplného zotavení u 254 zraněných začínajících běžců

Cíl studie: Popsat diagnózy a dobu do zotavení u zranění souvisejících s běháním u začínajících běžců.

Metoda studie: Sekundární analýzou dat kohortové studie (DANO-RUN) s 933 osobami, jejímž cílem bylo charakterizovat rizikové faktory zranění u začínajících běžců. U osob, které utrpěly zranění související s běháním - jsou zde popsány typy zranění a doba do zotavení. Všichni zranění běžci byli diagnostikováni po důkladném klinickém vyšetření a následně prospektivně sledováni v průběhu rekonvalescence. Pokud se ze zranění zcela zotavili, byla u každého zranění zaznamenána doba do zotavení.

Výsledky studie: Celkem se zranilo 254 běžců. Podíl běžců s diagnózou mediálního tibiálního stresového syndromu byl 15%, 10% pro patelofemorální bolest, 9% pro poranění mediálního menisku, 7% pro Achillovu tendinopatii a 5% pro plantární fasciitidu.

U 220 běžců (87%), kteří se zotavili ze zranění, byl medián doby do zotavení 71 dní (minimum = 9 dní, maximum = 617 dní).

Závěry studie: Nejčastějším zraněním byl mediální tibiální stresový syndrom, následovaný patelofemorální bolestí, mediálním meniskem a Achillovou tendinopatií.

Polovina zraněných běžců nebyla po 10 týdnech schopna uběhnout 2×500 metrů bez bolesti.

Téměř 5% zraněných běžců muselo podstoupit chirurgický zákrok.

Vliv obuvi a typu došlapu na ekonomiku běhu

Cíl studie:  tato studie testuje, zda se ekonomika běhu liší v minimalistické obuvi oproti standardní běžecké obuvi s polstrováním, zvýšenou patní částí  a podporou klenby, a při došlapu na přední a patní část chodidla.

Metody studie: měřila se energetická náročnost běhu u osob, které běhají obvykle v minimalistických botách nebo naboso, při běhu rychlostí 3,0 m/s  na běžeckém pásu, při došlapu na přední a zadní část chodidla ve standardních botách, přičemž se měřila hmotnost boty a frekvence kroku.  Síla a kinematické údaje byly měřeny, když byly osoby obuté a bosé, aby se kvantifikovaly rozdíly ve flexi kolene, namáhání klenby, produkci síly v plantárním flexoru, namáhání Achillovy šlachy a stehenního svalu.

Výsledky studie: Po kontrole frekvence kroku a hmotnosti obuvi byli běžci o 2,41 % úspornější v minimalistické obuvi při došlapu na přední část chodidla a o 3,32 % úspornější  při došlapu na zadní část chodidla. Naproti tomu při došlapu na přední a zadní část chodidla se energetické náklady při běhu ve standardní obuvi významně nelišily. Namáhání klenby nebylo měřeno ve stavu s obutou nohou, ale bylo významně větší při došlapu na přední část chodidla než při došlapu na patu při běhu naboso. Působící síla v plantární flexi byla významně vyšší při dopadu na přední část chodidla než při dopadu na patu při běhu naboso než při běhu v botách. Napětí Achillovy šlachy a flexe kolene byly rovněž nižší při běhu naboso než při běhu ve standardní obuvi.

Závěry studie: Běh v minimalistické obuvi je mírně úspornější než běh v tradiční obuvi bez ohledu na typ došlapu, a to při měření hmotnosti obuvi a frekvence kroku. Pravděpodobnou příčinou tohoto rozdílu je pružnější ukládání a uvolňování energie v dolní končetině při běhu v minimalistické obuvi.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Přínos vysoce intenzivního intervalového tréninkového programu na půlmaraton u rekreačních běžkyň středního věku na hematologické a biochemické parametry

Východiska:

Půlmaratony  jsou mezi rekreačními běžci oblíbené, přičemž se zvyšuje účast žen středního věku.  

Cílem bylo zjistit vliv dvou tréninkových programů pro půlmaraton na hematologické a biochemické markery u rekreačních běžkyň středního věku.

Metody:

Deset žen (40 ± 7 let) absolvovalo kontinuální trénink střední intenzity (MICT), založený na objemu běhu pod 80 % VO2max, a dalších deset žen absolvovalo intervalový trénink vysoké intenzity (HIIT) při 80-100 % VO2max, s menším objemem a v kombinaci s excentrickým zatěžovacím cvičením. Hematologie, osmolalita plazmy a plazmatické markery metabolického stavu, svalového poškození, zánětlivého a oxidačního stresu byly měřeny před (S1) a po (S2) tréninku a 24hodin po půlmaratonu (S3).

Výsledky:

Oba tréninkové programy měly v S2 podobný mírný efekt. Akutní reakce při S3 však vyvolala odlišné změny. U MICT došlo k většímu poklesu hladiny cholesterolu a triglyceridů a u HIIT ke snížení markerů poškození a zánětu. Větší variabilita některých plazmatických markerů při S3 u MICT naznačuje, že existuje interindividuální variabilita v reakci na trénink.

Závěry:

HIIT vedl k lepší adaptaci na závod možná díky opakovanému vystavení vyšší spotřebě kyslíku a excentrickému zatěžovacímu cvičení.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů