Běžecká rubrika - prevence - fyzioterapie / regenerace / strečink, Strana 10

Zranění způsobená zátěží kostí (BSI) se objevují v nevhodnou dobu a vždy přerušují trénink.

Všechna BSI u běžců vznikají v důsledku "chyby" v tréninkové zátěži, kdy vzájemný poměr mezi počtem a velikostí cyklů zatížení kostní tkáně převyšuje schopnost tkáně odolávat opakovanému zatížení.

Neexistuje jediné optimální zatížení kosti, spíše rozmezí, které je ovlivněno převažujícím scénářem.

U prepubertálních sportovců se optimální kostní zátěž skládá z málo opakovaných rychlých, vícesměrných zátěží zařazovaných několikrát denně, aby se vyvolala adaptace kosti.

Je třeba se vyvarovat předčasné sportovní specializace, aby se vyvinul robustní skelet, který je strukturálně optimalizován tak, aby vydržel vícesměrné zatížení.

U vyzrálého skeletu umožňuje optimální zátěž zvýšení běžecké výkonnosti, ale minimalizuje akumulaci kostního poškození rozumným postupováním tréninku, zejména jeho intenzity.

V indikovaných případech (např. po opakovaných BSI) je třeba zvážit pokusy o snížení velikosti zatížení kosti, např. zvýšení kadence běhu.

Určení optimální zátěže kostí pro jednotlivého sportovce za účelem prevence a zvládání BSI vyžaduje důsledné sledování.

V budoucnu bude možná možné klinicky stanovit zatížení kostí na úrovni tkání, aby se usnadnila progrese zátěže a její předepisování.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Systematický přehled:

Cíl: Cílem studie byl přehled informací o rizikových faktorech pro zranění dolních končetin při běhu na krátkou vzdálenost (průměrná běžecká vzdálenost ≤20 km/týden) i při běhu na dlouhou vzdálenost (průměrná běžecká vzdálenost >20 km/týden).

Metody: V elektronických databázích byly vyhledány články publikované do února 2019. Zahrnuty byly prospektivní kohortové studie využívající multivariační analýzu pro hodnocení jednotlivých rizikových faktorů nebo rizikových modelů pro výskyt běžeckých zranění dolních končetin. Dva recenzenti nezávisle na sobě vybrali studie pro zařazení do této studie a posoudili riziko zkreslení pomocí nástroje Quality in Prognostic Studies Tool. K posouzení kvality důkazů byl použit přístup GRADE.

Výsledky: Celkem bylo zahrnuto 29 studií. Z toho 17 studií se zaměřovalo na běžce na krátké vzdálenosti, 11 studií na běžce na dlouhé vzdálenosti a 1 studie se zaměřovala na oba typy běžců.

Předchozí zranění související s během bylo nejsilnějším rizikovým faktorem pro zranění u běžců na dlouhé tratě.

Předchozí zranění nesouvisející s běháním bylo nejsilnějším rizikovým faktorem pro zranění u běžců na krátké vzdálenosti.

Vyšší index tělesné hmotnosti, vyšší věk, pohlaví (muži), absence předchozích běžeckých zkušeností a nižší objem běhu byly silnými rizikovými faktory pro běžce na krátké vzdálenosti.

Závěr: Bylo zjištěno několik rizikových faktorů pro zranění dolních končetin u běžců na krátké a dlouhé tratě, ale kvalita důkazů pro tyto rizikové faktory pro zranění související s během je omezená.

Zdá se, že běžecká zranění u běžců na krátké i dlouhé tratě jsou ovlivněna více faktory.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

přehled (1987)

Ve světové literatuře bylo dosud (1987) popsáno 36 případů srdečního infarktu nebo náhlého úmrtí u maratonských běžců.

Průměrný věk běžců byl 43,8 roku (rozmezí = 18 až 70 let), průměrný počet let běhu 6,8 roku (rozmezí = 0,5 až 29 let) a průměrný nejlepší standardní čas maratonu na 42,2 km byl 3 h 28 min (rozmezí = 2 h 33 min až 4 h 28 min).

Onemocnění koronárních tepen bylo diagnostikováno buď klinicky, angiograficky, nebo při pitvě u 27 běžců (75 %), z nichž dva měli také histologicky prokázanou hypertrofickou kardiomyopatii.

Sedmdesát jedna procent běžců s ischemickou chorobou srdeční mělo premonstrátní příznaky a většina z nich tyto příznaky ignorovala a pokračovala v tréninku nebo závodění.

Padesát procent všech srdečních příhod se vyskytlo buď během závodních běžeckých závodů nebo dlouhých tréninkových běhů, nebo do 24 hodin po nich.

Populaci maratonských běžců netvoří výhradně osoby s vynikajícím kardiovaskulárním zdravím.

Maratonští běžci, zejména ti, kteří mají v rodinné anamnéze srdeční onemocnění a další koronární rizikové faktory, by se neměli považovat za imunní vůči náhlé smrti ani vůči ischemické chorobě srdeční a měli by okamžitě vyhledat lékařskou pomoc, pokud se u nich objeví jakékoli příznaky naznačující ischemickou chorobu srdeční.

Lékaři by neměli předpokládat, že "fyzicky zdatní" maratonští běžci nemohou mít závažné, život ohrožující srdeční onemocnění.

PS. v současné době, díky velké oblobě běhu bude asi nárust těchto případů.

Pozn. s použitím zahraničních meteriálů

Cílem je diskutovat o vnímaných výhodách vložek a ortéz pro sportovní aktivity a navrhnout jejich novou koncepci.

Existují důkazy o tom, že vložky nebo ortézy snižují počet zranění souvisejících s pohybem nebo jim zabraňují. Znalosti o konkrétním fungování, které ortéza nebo vložka zajišťuje, jsou však omezené. Stejná ortéza nebo vložka je často navrhována pro různé problémy. Zdá se, že změny v pohybu kostry způsobené vložkami nebo ortézami jsou malé a nesystematické.

Na základě výsledků studie lze zpochybnit myšlenku, že hlavní funkce ortéz nebo vložek spočívá v zarovnání skeletu. Tlumení nárazů vložkami do bot nebo ortézami je obvykle nižší než 10%. Takto malé snížení nemusí být pro snížení zranění důležité.

Bylo navrženo, že změny vlastností materiálu by mohly vyvolat úpravy svalové odezvy pohybového aparátu. Chodidlo má různé senzory pro detekci vstupních signálů s prahovými hodnotami specifickými pro daný subjekt. Zdá se, že subjekty s podobnými prahovými hodnotami citlivosti reagují ve svém pohybovém vzorci podobným způsobem. Důležitou proměnnou je pohodlí. Z biomechanického hlediska může pohodlí souviset s přizpůsobením, dodatečnou prací stabilizačních svalů, únavou a tlumením vibrací měkkých tkání.

Na základě předložených důkazů se navrhuje koncept minimalizace svalové práce při používání ortopedických vložek nebo ortéz. Silový signál (vznikající při dopadu) působí na obuv jako vstupní proměnná. Podrážka boty funguje jako první filtr, vložka nebo ortéza jako druhý filtr, plantární povrch chodidla jako třetí filtr pro vstupní silový signál. Filtrované informace jsou přenášeny do centrálního nervového systému, který poskytuje dynamickou odezvu specifickou pro daný subjekt. Subjekt provádí pohyb pro daný úkol. Pro daný pohybový úkol má kostra preferovanou dráhu. Pokud zásah podporuje/nepodporuje preferovanou dráhu pohybu, může/musí být svalová aktivita snížena/zvýšena.

Na základě tohoto konceptu by optimální vložka nebo ortéza měla snížit svalovou aktivitu, být pohodlná a měla by zvýšit výkon.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Prospektivní kohortová studie doby do úplného zotavení u 254 zraněných začínajících běžců

Cíl studie: Popsat diagnózy a dobu do zotavení u zranění souvisejících s běháním u začínajících běžců.

Metoda studie: Sekundární analýzou dat kohortové studie (DANO-RUN) s 933 osobami, jejímž cílem bylo charakterizovat rizikové faktory zranění u začínajících běžců. U osob, které utrpěly zranění související s běháním - jsou zde popsány typy zranění a doba do zotavení. Všichni zranění běžci byli diagnostikováni po důkladném klinickém vyšetření a následně prospektivně sledováni v průběhu rekonvalescence. Pokud se ze zranění zcela zotavili, byla u každého zranění zaznamenána doba do zotavení.

Výsledky studie: Celkem se zranilo 254 běžců. Podíl běžců s diagnózou mediálního tibiálního stresového syndromu byl 15%, 10% pro patelofemorální bolest, 9% pro poranění mediálního menisku, 7% pro Achillovu tendinopatii a 5% pro plantární fasciitidu.

U 220 běžců (87%), kteří se zotavili ze zranění, byl medián doby do zotavení 71 dní (minimum = 9 dní, maximum = 617 dní).

Závěry studie: Nejčastějším zraněním byl mediální tibiální stresový syndrom, následovaný patelofemorální bolestí, mediálním meniskem a Achillovou tendinopatií.

Polovina zraněných běžců nebyla po 10 týdnech schopna uběhnout 2×500 metrů bez bolesti.

Téměř 5% zraněných běžců muselo podstoupit chirurgický zákrok.

Vliv obuvi a typu došlapu na ekonomiku běhu

Cíl studie:  tato studie testuje, zda se ekonomika běhu liší v minimalistické obuvi oproti standardní běžecké obuvi s polstrováním, zvýšenou patní částí  a podporou klenby, a při došlapu na přední a patní část chodidla.

Metody studie: měřila se energetická náročnost běhu u osob, které běhají obvykle v minimalistických botách nebo naboso, při běhu rychlostí 3,0 m/s  na běžeckém pásu, při došlapu na přední a zadní část chodidla ve standardních botách, přičemž se měřila hmotnost boty a frekvence kroku.  Síla a kinematické údaje byly měřeny, když byly osoby obuté a bosé, aby se kvantifikovaly rozdíly ve flexi kolene, namáhání klenby, produkci síly v plantárním flexoru, namáhání Achillovy šlachy a stehenního svalu.

Výsledky studie: Po kontrole frekvence kroku a hmotnosti obuvi byli běžci o 2,41 % úspornější v minimalistické obuvi při došlapu na přední část chodidla a o 3,32 % úspornější  při došlapu na zadní část chodidla. Naproti tomu při došlapu na přední a zadní část chodidla se energetické náklady při běhu ve standardní obuvi významně nelišily. Namáhání klenby nebylo měřeno ve stavu s obutou nohou, ale bylo významně větší při došlapu na přední část chodidla než při došlapu na patu při běhu naboso. Působící síla v plantární flexi byla významně vyšší při dopadu na přední část chodidla než při dopadu na patu při běhu naboso než při běhu v botách. Napětí Achillovy šlachy a flexe kolene byly rovněž nižší při běhu naboso než při běhu ve standardní obuvi.

Závěry studie: Běh v minimalistické obuvi je mírně úspornější než běh v tradiční obuvi bez ohledu na typ došlapu, a to při měření hmotnosti obuvi a frekvence kroku. Pravděpodobnou příčinou tohoto rozdílu je pružnější ukládání a uvolňování energie v dolní končetině při běhu v minimalistické obuvi.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Přínos vysoce intenzivního intervalového tréninkového programu na půlmaraton u rekreačních běžkyň středního věku na hematologické a biochemické parametry

Východiska:

Půlmaratony  jsou mezi rekreačními běžci oblíbené, přičemž se zvyšuje účast žen středního věku.  

Cílem bylo zjistit vliv dvou tréninkových programů pro půlmaraton na hematologické a biochemické markery u rekreačních běžkyň středního věku.

Metody:

Deset žen (40 ± 7 let) absolvovalo kontinuální trénink střední intenzity (MICT), založený na objemu běhu pod 80 % VO2max, a dalších deset žen absolvovalo intervalový trénink vysoké intenzity (HIIT) při 80-100 % VO2max, s menším objemem a v kombinaci s excentrickým zatěžovacím cvičením. Hematologie, osmolalita plazmy a plazmatické markery metabolického stavu, svalového poškození, zánětlivého a oxidačního stresu byly měřeny před (S1) a po (S2) tréninku a 24hodin po půlmaratonu (S3).

Výsledky:

Oba tréninkové programy měly v S2 podobný mírný efekt. Akutní reakce při S3 však vyvolala odlišné změny. U MICT došlo k většímu poklesu hladiny cholesterolu a triglyceridů a u HIIT ke snížení markerů poškození a zánětu. Větší variabilita některých plazmatických markerů při S3 u MICT naznačuje, že existuje interindividuální variabilita v reakci na trénink.

Závěry:

HIIT vedl k lepší adaptaci na závod možná díky opakovanému vystavení vyšší spotřebě kyslíku a excentrickému zatěžovacímu cvičení.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Ano, šlachy se dají trénovat

Nová studie identických dvojčat ukazuje, že navzdory své pověsti inertních gumiček se Achillovy šlachy přizpůsobují cvičení.

Před deseti lety odebrali dánští vědci vzorky z Achillových šlach 28 mrtvých různého věku a změřili v nich množství radioaktivního uhlíku 14. Nadzemní jaderné testy v 50. a 60. letech minulého století dočasně zvýšily hladinu uhlíku 14 v atmosféře, což znamená, že množství nalezené v jakékoli živé tkáni odhaluje, kdy tato tkáň aktivně rostla nebo se opravovala. Výsledky ukázaly, že jádro šlachy se tvořilo v prvních 17 letech života, poté se stalo v podstatě inertním.

Tento obrázek zdánlivě neživé šlachy - gumičky, která spojuje lýtkové svaly s patní kostí - je znepokojující ze dvou důvodů. Jedním z nich je, že u mnoha běžců dochází k chronickým zraněním Achillovy šlachy, a ti by opravdu rádi věřili, že je možné, aby se šlachy samy opravily. A skutečně existují někteří vědci, kteří se nyní domnívají, že vhodná kombinace rehabilitačních cvičení a cílené výživy může nastartovat hojení šlach.

Druhým důvodem je, že vlastnosti Achillovy šlachy zřejmě souvisejí s výkonností, konkrétně s tím, jak efektivně běháte. Již několik desetiletí se spekuluje o tom, že jedním z tajemství mezinárodní dominance keňských běžců jsou jejich jedinečně dlouhé a pružné Achillovy šlachy. Při porovnávání trénovaných a začínajících běžců se také objevují rozdíly v tloušťce, tuhosti a struktuře šlach. Delší a tužší šlacha dokáže při každém kroku uložit více energie, která se při roztažení uvolní při odrazu.  Nejasné je, do jaké míry jsou tyto rozdíly vrozené nebo jsou výsledkem tréninku.

Právě proto je nová studie v časopise Frontiers in Physiology od německého výzkumného týmu pod vedením Freddyho Sichtinga z Technické univerzity v Chemnitz obzvláště zajímavá. Sichting a jeho kolegové shromáždili 40 párů jednovaječných dvojčat, nechali je vyplnit dotazník o jejich fyzické aktivitě a sportovních návycích a na základě hranice jedné hodiny tréninku týdně každou osobu zařadili mezi aktivní nebo neaktivní. Poté vědci změřili tuhost jejich Achillových šlach pomocí ručního přístroje, který v podstatě zvoní na šlachy jako zvon a měří jejich vibrace.

Na první pohled by se mohlo zdát, že výsledky nejsou příliš přesvědčivé. Pokud porovnáte sady dvojčat, která jsou obě aktivní, s dvojicemi, které jsou obě neaktivní, nezdá se, že by v tuhosti šlach byl nějaký rozdíl.

Vzhledem k tomu, že identické dvojice začínají s identickými geny, je to přesvědčivý důkaz, že dlouhodobý trénink skutečně mění strukturu Achillovy šlachy, a zapadá to do předchozích studií, které zjistily silnější a tužší šlachy u trénovaných běžců. Nejednalo se o elitní sportovce, takže ke změně šlach nebyla nutná nadlidská úroveň tréninku. Přesto se aktivní subjekty věnovaly svému hlavnímu sportu v průměru 15 let, takže měly dostatek času na adaptaci.

Důvodem, proč se rozdíly projeví pouze při porovnávání jednovaječných dvojčat, je skutečnost, že rozptyl mezi dvojčaty je mnohem větší. Na tréninku záleží, ale rozhodně záleží i na genech. Na to upozorňuje i další nedávná studie mezinárodního týmu pod vedením Nira Eynona z Victoria University, která doplnila důkazy o tom, že některé varianty genů způsobují větší náchylnost ke zranění šlach. Předpokládá se například, že verze genu zvaného COL5A1 mění strukturu kolagenových vláken, která tvoří šlachy a vazy.

Sichtingova studie přinesla ještě jeden poznatek. Rozdělili uváděné pohybové aktivity na ty, které zahrnují vzdušnou fázi s oběma nohama nad zemí (jako je běh, basketbal nebo tenis), a ty, které ji nezahrnují (jako je jízda na kole, plavání a chůze). Dvojčata, která se věnovala sportům se vzdušnou fází, měla mnohem tužší Achillovy šlachy než ta, která se aktivně věnovala sportům bez vzdušné fáze, což naznačuje, že skoky jsou klíčovými spouštěči adaptace.

Pravdou je, že stále panuje mnoho nejasností a neshod ohledně toho, jak přesně šlachy reagují na různé typy tréninku, jakou roli hrají v efektivitě běhu a proč dochází k jejich zranění. Zásadní však je, že ony dánské mrtvoly nám neřekly celý příběh. Možná prostě nebyly v dospělosti dostatečně aktivní, aby stimulovaly obnovu tkání. Šlachy se nepochybně přizpůsobují pomalu, ale nejsou to inertní gumičky - a čím více se dozvíme o tom, jak je trénovat, tím menší je pravděpodobnost, že se stanou vaší Achillovou patou.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů A.H.