Historické trendy v tréninku vytrvalostních běžců
Během posledních 100 let byly tréninkové principy používané běžci na střední a dlouhé tratě inspirovány tréninkovými teoriemi, které zajistily úspěch současným vynikajícím běžcům. V menší míře principy odvozené z fyziologického výzkumu přispěly k našemu pochopení toho, jak trénovat běžce.
Ve 20. a 30. letech 20. století dominovali mezinárodnímu vytrvalostnímu běhu finští běžci. Finský sportovní profesor Lauri Pikhala inspiroval Pavo Nurmiho
(devítinásobný olympijský vítěz z let 1920–1928 v disciplínách od 1500 m do 10 000 m a cross country) a další finské běžce tréninkovými principy, které si přivezl domů ze Spojených států. Jejich tréninkový systém během jarní a letní přípravy byl předchůdcem intervalového tréninku. Nurmi mohl například začlenit 6 × 400m po 60sec. do pomalého běhu 10 až 20km v terénu.
Termín „intervalový trénink“ zavedli ve 30. letech 20. století německý trenér Woldmar Gerschler a lékař Herbert Reindel. Jejich intervalový trénink představoval způsob, jak kvantifikovat tréninkovou zátěž na základě opakovaných běhů do tepové frekvence 180 tepů/min, s intervalem zotavení do tepové frekvence 120 tepů/min. Intervalový trénink se skládal z opakování kratších (100m až 400m) běhů. Gerschler byl trenérem elitních německých běžců na střední tratě, jako byl Rudolf Harbig, který v roce 1939 překonal světový rekord na 800 m časem 1:46,6.
Důležité je, že ve 30. letech 20. století, mnoho let před příchodem přenosných monitorů srdečního tepu, bylo přesné měření srdeční frekvence téměř nemožné a zdůvodnění volby „běh na 180, zotav se na 120“ se v historii ztratil.
Gösta Holmér byl trenér švédských běžců Gunder Hägg a Arne Anderson, kteří vytvořili četné světové rekordy na distancích od 1500m do 5000m ve 40. letech 20. století. Holmér vyvinul „fartlek“, který sestával z intenzivního úsilí různé vzdálenosti a trvání, proloženého pomalejším během (všimněte si "během" ne "klusem"). Bylo to velmi podobné Gerschlerovu intervalovému tréninku, ale méně formálně organizované a často vedené „pocitově“ spíše v přírodě než na dráze.
Český běžec Emil Zátopek, mnohonásobný olympijský vítěz v disciplínách od 5000m po maraton v letech 1948 až 1952, prováděl typicky intervalový tréninkový režim skládající se z velmi vysokého počtu opakování úseků 400m (tj. 60 × 400 m nebo 40 × 400 m s dobou zotavení mezi opakováními typicky 200m klus). Použité tempo a úsilí vynaložené během těchto opakování byly submaximální.
Režim intervalového tréninku používal i Mihály Igloi, který trénoval Maďara Sandora Iharose. Iharos pokořil světové rekordy disciplínách od 1500m do 10000m během padesátých let. Intenzita tréninku během jejich intervalů byla vyšší než u Gerschlera.
V 60. letech 20. století kritizoval novozélandský trenér Arthur Lydiard režimy tvrdého intervalového tréninku, především na základě toho, že bylo obtížné předpovědět, kdy nastane špičkový výkon. Lydiard navrhl, že efektivní trénink vytrvalostního běhu by měl být založen na velkém objemu souvislého běhu nízké až střední intenzity.
Trénoval své krajany Petera Snella (trojnásobného olympijského zlatého medailisty na 800m a 1500m v letech 1960 až 1964) a Murrayho Halberga (5000m zlato v roce 1960). Jeho tréninková filozofie zahrnovala periodický tréninkový vzor. Byla dokončena tři hlavní tréninková období: 10–12 týdenní přípravné období, které sestávalo hlavně z vysokého počtu naběhaných kilometrů volného souvislého běhu zaměřeného na objem cca 160km/týden, 6–8 týdenního období charakterizovaného velkým objemem běhu v členitém terénu a 10–12 týdenní soutěžní období sestávající převážně z intervalového tréninku v závodním tempu nebo blízkém závodnímu tempu vedoucímu k stěžejnímu závodu roku. Zejména čisté úsilí během soutěžního období bylo poměrně nízké, na základě Lydiardova rčení, „nemůžete tvrdě trénovat a tvrdě závodit zároveň“.
Ve stejném obecném časovém rámci navrhl německý trenér a lékař Ernst Van Aaken tréninkovou metodu čisté vytrvalosti, která byla založena na velmi podobných principech jako ty, které navrhl Lydiard, ale bez stanovení konkrétního tréninkového objemu (tj. 160km/týden) pomocí opakování výběhů svahů a vytváření periodického vzoru. Van Aaken trénoval německého běžce Haralda Norpotha, který získal stříbrnou medaili na olympijských hrách v roce 1964 na 5000m.
V 70. a 80. letech 20. století mnoho vytrvalostních běžců, kteří soutěžili na mezinárodní úrovni, využívalo tréninkový režim založený na Lydiardově principu velkého objemu nepřetržitého tréninku, ale na rozdíl od Lydiarda začleňovali také intervalové tréninky během přípravného období. Přístup k tréninkovému systému „těžký den – lehký den“ je obvykle připisován trenérům University of Oregon Billu Bowermanovi a Billu Dellingerovi (bronzový medailista na 5000m na olympijských hrách 1964), ve kterém dva až tři vysoce intenzivní intervalové tréninky za týden byly odděleny lehčími dny (některé s objemem tréninku <5 km/den) se souvislým během .
Od 70. a 80. let 20. století až do současnosti většina běžců používala tréninkový režim sestávající ze dvou až pěti týdenních lekcí intervalového tréninku a/nebo delších tempových běhů v kombinaci s relativně vysokým objemem souvislého běhu snadné a střední intenzity. Různé zdroje uvádějí, že úspěšní vytrvalci obvykle naběhali 120 až 250 km týdně rozdělených do 11 až 18 tréninků. Většina těchto tréninkových charakteristik byla spíše takový „pokus-omyl“ než výsledek intervenčních studií.
Kromě Gerschlera byla vnitřní kontrola fyziologické intenzity během intervalových tréninků s vysokou intenzitou zřídka navržena jako tréninková strategie ke zlepšení výkonu.
Pozn. s použitím zahraničních materiálů
